Javornická stovka 2017

Radek Hrabčák

Celé léto jsem odolával pozvánkám na rozličné ultratrailové závody a legrace s úvahami, že když do toho budu poctivě dupat, na podzim sklidím úrodu svoji i sousedovic. Teda dvojnásobou. Pěkně se mi běhalo. Místy. I na dovolené u moře jsem pravidelně ráno co ráno vyrážel na své kolečko podél pobřeží, dokonce i se srajdou (to se mi nakonec docela hodilo). Na konci září jsem si potvrdil formu na Brněnském Masakru a pak už jsem jen čekal na říjnové stovky. Javornická měla být první z nich, následovaná po čtrnácti dnech ještě Prešporským ultratrailem. Původně jsem si dělal zálusk i na Pražskou stovku, ale poté, co Olaf napsal, že to bude stomílovka (takže v jeho podání očekávám tak 180 km), jsem to zase odpískal. Já vím, jsou tam i nějaké dětské trasy, ale já prostě vždycky beru do úvahy jen to nejdelší, co je zrovna v banku.

Trochu předběhnu, PUT nevyšel. Na 17. kilometru jsem to skrečoval kvůli nastupující viróze. Škoda, byl to letos nakonec poslední ročník a věřil jsem si na dobrý čas, ale tak to prostě chodí. Děcka donesly dom něco ze školky a pak už se to vezlo. Takže Javornická stovka byla nakonec asi závěrečná stovka sezóny. A jaká že byla? Dobrá! Koho nebaví číst dlouhé traktáty, může skočit rovnou na konec, tam je telegrafický záznam zážitků z trasy, který jsem vymýšlel cestou, když mi to zrovna moc nešlo…

Jinak kafe do ruky a jdeme na to.

Tentokrát jsem s blížícím se termínem stovky mazácky stále nic neřešil. Teda řešil jsem spoustu jiných věcí – práci, školu… Asi dva dny před startem jsem naznal, že už bych si mohl aspoň zjistit, v kolik hodin se teda startuje a jak se tam dostanu. Nakonec jsem usoudil, že nejjednodušší bude, když se na start vydám autem někdy brzo ráno z Brna, auto nechám v Čadci a v neděli se pro něj vrátím z cíle v Lysé pod Makytou vlakem.

V pátek 6. října jsem si tedy nařídil budíka na nekřesťanský čas někdy mezi druhou a třetí hodinou ranní tak, abych kolem čtvrt na čtyři už vyjížděl. To se jakž takž podařilo, i jsem něco pospal a ráno kolem šesté už jsem vjížděl do Čadce. Nejdřív jsem se zastavil na náměstí na registraci, ještě byla tma. Pak k sídlišti, kde jsem doufal někde nechat auto. Trochu jsem si pojezdil, překvapilo mě množství réservé značek. Asi nějaký místní kolorit, tak 60% míst bylo takto označeno. Ale nakonec se našlo místo hned za Billou a já mohl pelášit zpátky na start. Tam se mezitím srotil dav běžců a dálkoplazů. Počasí jako obvykle touto dobou – chladno, mlha, déšť na spadnutí…  No a o půl osmé to organizátoři celé odstartovali a my vyběhli!

Pěkně zčerstva. Na schodišti před sídlištěm jsem se držel v první pětce. Sice mi bylo jasné, že je nechám za chvíli běžet, ale i tak dobrý posun a spokojenost. Minule v těchto místech už mi ti na čele dávali tak 200 metrů. Tentokrát jsem je nechal běžet až v místě, kde značka přecházela z chodníku do terénu. Tam jsem definitivně naznal, že to nebudu hrotit a půjdu si svoje.

Terén podmáčený, poslední dva dny pršelo. Takže pěkně kaluže, bahýnko, klouzačka… Moje nové trail talony od Inov-8 sice držely víc než předchozí Leadvilly od NB, ale v tomhle terénu se nedaly čekat zázraky. A taky to žádná hitparáda nebyla, už jsem v tomhle směru zažil i rychlejší stovky :) No ale ani tak jsem před startem nezaváhal a odpověd na obligátní otázku „s nebo bez?“ zněla bez zaváhání „bez hůlek“! Běželo se mi dobře, holky zatím všechny za mnou. Jen nahoře na Kýčere začalo být jasné, že je nějaký problém s botou. Začalo mi trnout chodidlo. Asi kilometr nebo dva jsem se to snažil ignorovat, ale nakonec se nedalo jinak než zastavit a povolit šňůrky. Přitom mě začala dohánět první holka – Lucie Dobrucká. Takže ty šňůrky ale fofrem!

Jinak to běželo celkem fajně. Někde před první občerstvovačkou cestou dolů z kopce koukám na hodinky na tempo a že 4 min/km! Tož dobře to čistí! Vůbec mi to nepřišlo, běžel jsem si tak nějak pocitově na pohodu.  V Zákopčie na první občerstvovačce (cca 11km) jsem jen doplnil vodu, do ruky banán, hlt koly a papalala.

Kolem Chotárného kopce začalo konečně i krápat a chvíli na to i pršet, ale kašlat na to, nateče, vyteče. Teplo bylo a to je hlavní. Víc mě potrápily ty nové boty. Levá pata nic moc, bolela mě patní šlacha, no ale večer šohaj ráno šohaj, to mě přeci nezastaví. Akorát jsem si teda trochu natáhl svaly na druhé noze, jak jsem se té levé snažil stále ulevovat :)

V Ochodnici mi chvíli trvalo, než jsem našel občerstvovačku, ale nikdo mě nepředběhl, tak se nic nestalo. Náladu mi spravil fakt, že z Ochodnice jsem to po té panelce prakticky celé dokázal běžet. Před dvěma lety jsem to tam dával jen indiánem a měl jsem dost. Tak to je hlavní, čert ber celkové umístění, ale je tam progres a to je to, co se počítá!

A pak přestalo pršet a začalo svítit slunce. Nasadil jsem tedy sluneční brýle. Jenže za chvíli zase zataženo, déšť. A do toho se přidaly tlaky v břiše. Ráno na benzínce jsem si chtěl dát kafe a k tomu nějakou dobrou bagetu. Ale o půl čtvrté ráno asi nebyl ideální čas na výhru. Poživatelnou bagetu měli jen jednu a stejně mi z ní bylo těžko. A kafe? Kafe nebylo, protože paní zrovna čistila mašinu. Uff uff. Asi osud. No a teď ty tlaky v břiše. Stejně jako s chodidlem na začátku ignorace nikam nevedla a nakonec jsem usoudil, že nejlepší bude se nákladu zbavit v nejbližším křoví. To celkem vyšlo, teda až na to, že mě předběhla Lucie. Několik kilometrů jsem ji potom jistil zpovzdálí, ale stejně mi nakonec utekla.

Na hřebeni někde kolem rozhledny Kamenité. Odhadem 30. kilometr?

Taky proto, že moje pocity nebyly zrovna výstavní. Dost se ve mně bily emoce. Noha bolela a můj výkon mi přišel takový nemastný neslaný. Dokonce jsem nějak došel k intenzivní myšlence, že bych se ještě mohl odhlásit z Prešporského Ultratrailu, který mě čekal za čtrnáct dní. Že se přece nemá smysl takhle trápit. A k tomu mě před další občerstvovačkou asi na 40. kilometru předběhla další holka – Linda Beniačová. No nálada pod stolem.

Asi 2 kilometry před Semetešem je malinká chatová osada Bielovci a tam, v zatáčce, jsem na bahně hodil první a naštěstí i poslední držku. Prostě jsem hrabal co to šlo, ale skluz byl mocnější. Vůbec celá trasa oplývala nadbytkem vody a bahna. Dalo se často běžet relativně suchou nohou, ale za cenu kličkování a přeskakování kaluží. Poněkud únavné.

Sbíhám ke kontrole na Semeteši. Fotil Rado Harach.

No ale jak to tak v ultra chodí, nálady se střídají. Při seběhu do Semeteše už zase trochu svítilo slunko, orgové mohutně povzbuzovali, Rado Harach natáhl ruku, abychom si plácli, no najednou ze mě byl zase ultramaratonec a ne nějaký ztracený zoufalý turista. A když jsem k tomu ještě na občerstvovačce vyfasoval těstoviny, tak to najednou šlo úplně samo. Vyrazil jsem od Semeteše jako vítr. Netrvalo ani dva kilometry a vzal jsem zpátky Lindu Beniačovou a před Melocikem i Peťu Gemerana, co mi hned na začátku utekl tempem, které jsem nechápal. Takže nálada najednou super a energie na rozdávání. Jenže přede mnou ještě polovina trasy, takže na oslavy trochu brzo.

A kolem Papajovy Kykuly jsme běželi po modré značce dolů do údolí do Makova – Kopanice takovým nádherným trailem lesem, to byla esenciální radost. K tomu zrovna svítilo sluníčko, prostě svět byl nádherný, a tak jsem si vůbec nepřipouštěl nějaké myšlenky na to, co mě ještě čeká. Trochu se to zlomilo dole ve vesnici, když se profil přelil do táhlého stoupání po asfaltu. A zvlášť poté, co jsem se ohlédl a spatřil za sebou Lindu. Takže jsem jí nijak zvlášť neutekl… No jo no.

Pohled na hřeben Javorníků ze sedla pod Lemešnou.

Nad Kopanicemi jsem si na louce řekl, že na to prdím a budu si to i užívat. Stále svítilo slunce, tak jsem vytáhl mobil a začal fotit panorámata. Kam se furt honit, no ni? O kousek dál v sedle pod Lemešnou jsem zahlédl párty stan – že by tajná kontrola? Ano. Přesně tak.

Dobíhám k tajné kontrole v sedle pod Lemešnou. Fotil Jirka Horníček.

No a hodila se. Následoval totiž strmý výstup po červené. My bunkráci takovým stoupáním říkáme „šturmem“. V praxi to znamená, že se stoupá nejkratší cestou kolmo na vrstevnice. O běhu nemohla být řeč. Abych zaměstnal hlavu, tak jsem koukal na šutry po zemi a obdivoval vrstevnatost jílovců pod nohama. Ale zase ne nějak moc, za mnou se do krpálu hrnula Linda a chlapská ješitnost mi nedovolila ji jen tak zadarmo pustit před sebe. V sedle pod Hričovcom jsme se napojili na trasu, kterou jsem znal z minulých let, tak to zase začalo trochu ubíhat.

Na občerstvovačce na Kasárnách jsem si všiml anglicky mluvícího běžce. Borec z Iránu, tým Salomon, prý jeho první stovka. Hmmm. Kdybych na své první stovce jel jako on, tak bych asi byl na sebe pořádně hrd a pyšen. Moje začátky byly teda podstatně skromnější. Z korporace vybaven vcelku ucházející angličtinou jsem se hned přimluvil a po občerstvovačce následující výstup sjezdovkou nám v té debatě aspoň rychle uběhl. Nahoře jsem ho poslal napřed, měl jsem ještě v ruce kus chleba a chtěl jsem to v klidu dožvýkat. Taky se mi už moc nechtělo běhat. Sice mě čekala jedna z nejhezčích pasáží téhle stovky, ale emoce šly zase trochu dolů, a tak jsem jsem okolní přírodě moc pozornosti nevěnoval a víc se snažil přemlouvat tělo k běhu. No a někde tady mě zase, tentokrát už naposled, předběhla Linda.

Slunce se mi před Portášem snaží vylepšit náladu.

Asi dva tři kilometry před Portášem se zablýsklo na lepší časy – korunami stromů přede mnou prosvítaly paprsky slunce. Taková sluneční brána. Dal jsem se do focení a užíval si ten okamžik. Těch pár kilometrů na Portáš pak hned uběhlo v lepší náladě. U Portáše mě čekalo příjemné překvapení v podobě kontroly. Já ji čekal až o kus dál na Kohútke. Slunce ještě nezapadlo, výhledy parádní, polévka na výběr asi ze tří druhů. Nezaváhal jsem a polévku si dal. Z Portáše jsme vyrazili ve dvou s Kubom Jandom. Vypadal plný sil, tak jsem ho pak v lese nechal běžet. Ale teda, koukám na výsledky, nandal mi to nakonec jen o minutu, to jsem na tom nebyl zase tak špatně :-)

Před Krkostěnou jsem dohnal i Iránce Mehdiho. Držel se pak za mnou až do stoupání z Papajského sedla, kde jsem mu naposledy a natrvalo cukl. Prý koleno a když to nevypadalo na bednu, tak to už nehrotil. Já zatnul zuby a sunul se po kouskách výš a výš až na Makytu. Tam jsem trochu čekal nějakou tu tajnou kontrolu, ale nebylo nic. Zato jsem ještě před Beňadinom předehnal dalšího běžce, až jsem sám sebe překvapil. Ale já ty závěry mívám obecně lepší než co předvádím uprostřed trasy.

Na kontrole v Beňadinu mi řekli, že prý jsem čtrnáctý. Sice už od bedny daleko, ale zase docela dobré umístění, aby mě to nakoplo a abych tam nechtěl vysedávat, i když mi nabízeli všelijaké pochoutky. I polévku nebo pivko. Nenechal jsem se zviklat a vyrazil na závěrečných 10 kilometrů a zase po nějaké době popobíhal i do kopců. Nad Lysou pod Makytou už jsem byl trochu marný z toho všeho bahna, místy ho bylo tolik, že jsem ani nevěděl, kudy to oběhnout, a tak jsem to bral přímo středem. Ale v cíli se divili, jak jsem čistý, tak nevím :-).

V Lysé už mi lidé sami od sebe ukazovali, kudy dál. I jsem si plácnul s nějakým dědou, co podle vrávoravé chůze mířil očividně z hospody. Paráda.  A pak už jen cíl, úleva, pohodička. Rado mě překvapil, když mi tvrdil, že jsem dvanáctý. Stále jsem přemýšlel, kde jsem asi předběhl ty dva od Beňadina. Až doma mi došlo, že mi říkal jen pořadí v mužích a ony přede mnou byly ještě dvě holky. Takže přece jen 14. A čas? 13:31. Na to bahno dobré, dva roky zpátky jsem skončil s časem 15:19 myslím šestý. Prostě konkurence se zlepšuje a zvětšuje. Ale to je život, hlavně, že nás to všechny baví :-).

Díky díky, milí organizátoři. Bylo to pěkné. Javorníky jsou taky pěkné. Syrové takto na podzim. Prostě parádní.



A su v cíli, asi šťastnej :). Fotil Rišo Pouš, Vetroplach.

Důkaz místo slibů.

Startovní číslo.

Zadní strana kontrolní karty s profilem trasy.

Kontrolní karta s itinerářem, tentokrát nezničitelně celé z plastu.

A ten avizovaný telegrafický záznam? Ten vznikl asi tak, že někde ze začátku, když byly pocity obzvlášť intenzivní, mě každou chvíli napadla nějaká nosná myšlenka vyjadřující mé aktuální rozpoložení. Myslel jsem, že by nebylo špatné toto zaznamenat z celé trasy, protože myšlenky a dojmy během ultra se mění jak na horské dráze. Tak jsem se snažil zpětně si ty nosné vybavit, ať se taky pobavíte.

km 0: run Forrest run!
km 13: prší
km 15: proč mě pořád bolí noha? A proč nemůžu dohonit Peťu Gemerana?
km 20: co? srajda? za co???
km 23: svítí slunko
km 24: prší
km 26: za trest napíšu 100x „už nikdy nebudu snídat o půl čtvrté ráno bagetu z benzínky“
km 27: bageta musí ven a Lucie jde přede mě
km 28: kdo tvrdí, že kopce se musí běhat i nahoru?
km 29: ale tenhle by se běžet mohl, ne? Tak ne.
km 30: definitivně pouštím Lucii z dohledu, v mým věku už to nemám zapotřebí
km 31: co tady dělám???
km 32: a odhlásím se z PUTu
km 35: nemám rád bahno
km 38: na tomhle závodě je nějak moc bab. jde přede mě další
km 48: první držkopád. Na tom bahně to prostě nedrží
km 50: pauza na oběd!!! těstoviny, Cola a jsem nový člověk
km 53: mám ji! Linda má babu a je zpátky za mnou
km 55: a mám i Peťu Gemerana!
km 62: jsem bůh a ten modrej trail je boží!
km 64: asi jsem to zakřikl, Linda je furt za mnou a ten asfaltový dokopec mi nevoní
km 65: prdím na to, fotím
km 66: kurňa to je krpál!
km 71: od kasáren výšlap po sjezdovce. Procvičuju anglická slovíčka s iránským ultrarunnerem
km 74: Linda jde zase dopředu. Ať si jde!
km 80: dvě baby přede mnou, tak to asi nebude na bednu. Tak to můžu fotit
km 81: pocit jako bych prohrával. a noha furt bolí. Ale ještě svítí slunko, posledně už jsem tu tahal čelovku. Ani Romanko mě ještě nedohnal, tak snad nebude tak zle.
km 82: Portáš ještě za světla! A polívka už tady a ne až na Kohútce. Super! Svět je hned růžovější.
km 88: sešup do Papajského sedla a už je to na čelovku. Stav plus mínus. Do kopce chodím, z kopce klušu.
km 96: poslední občerstvovačka. Prý jsem 14. To mě nakopává, žádné zdržování, ať už jsem v cíli!
km 98: cože, můžu běžet i do kopce?
km 103: jsem z toho bahna zoufalej, už se to nedá ani obejít
km 105: Lysá pod Makytou. plácám si s nějakým dědou, co jde z hospody a už to mám za pár
km 105.5: cíl! z tím odhlašováním se z PUTu ještě počkám

www.alex.fortif.net

Článok bol zverejnený so súhlasom autora.