Lazová stovka (2015)

Radek Hrabčák

Zatím jsem nešel žádnou stovku dvakrát. Je jich tolik, že rád poznávám nové trasy, novou krajinu, lidi, limity a tak dále. Kousek od Piešťan se každý rok na jaře koná Lazová stovka. Pořádá ji Slavo Glesk. Potkal jsem ho náhodou loni na 100km Javorníkmi – vůbec jsem netušil, kdo to je, ale byla s ním docela legrace. Takže když jsem si pak vygůglil, o koho se jedná, dal jsem si k sobě jedna a jedna a vyšlo mi, že tu Lazovku prostě musím aspoň jednou zkusit.

Před měsícem na Letecké stovce jsem se moc nepředvedl, takže jsem byl protentokrát i zvědavý, jak moc jsem se stihl za ten měsíc rozběhat.

Je to sranda, čím víc stovek mám za sebou, tím míň z některých věcí dělám vědu. Třeba noc před pochodem. Šel jsem spát schválně už v osm, aby naspal aspoň šest hodin s tím, že ráno ve tři vyrazím autem směr Vrbové, odkud se startovalo. No, nestihl jsem hned usnout a o půl deváté v bytě nad námi začal studentský večírek. Docela pech, posledních deset let tam bydlela jedna babička, ale teď umřela a ejhle, hned jsou tam studenti. Zkusil jsem si pustit pohádku o pavím králi, ve Francii v únoru to zabralo na kamarádovo chrápání. Tentokrát si pamatuju celou pohádku, tak to asi nezabralo. Ale aspoň jsem se trochu uklidnil. No abych to zkrátil, spal jsem nakonec asi čtyři hodiny, ale moc jsem si z toho nedělal díky zkušenosti z Pradědovy stovky.  Tam jsem naspal jen dvě hodiny a na výkonu se to myslím moc neprojevilo.

Takže v sobotu ráno vyrážím směr Vrbové. Radši po dálnici, nerad bych se po cestě mazlíkoval se srnkama, přeci jen ve tři ráno nemám reakce tak rychlé jako piloti F1. Naladil jsem jakési rádio FM4 (asi něco rakouského), kde pouštěli napůl psychedelickou napůl elektronickou hudbu. Žádný zpěv, pravidelný motorový rytmus, pěkně mi s tím ubíhala cesta.

Do Vrbového přijíždím tak nějak po rozbřesku, hromadný start „hejna blbounů“ v šest v pohodě stíhám, parkuju hned před vchodem, zkrátka luxus.

V hale se potkávám s Mirkem Vítkem, toho jsem tu tedy nečekal. Po startu běžíme kus spolu, vypráví o tom, že před týdnem běžel stomílovku v Istrii, ale zabalil to kvůli počasí a takové ty řeči, co mají v druhých navodit pocit, že dotyčný vlastně vůbec není ve formě. Ale já těmhle řečem už nepřikládám váhu, protože z mých zkušeností to málokdy má skutečně vliv na výkon dané osoby.

No jo. Takže jsme vyběhli. Pořád táhle do mírného kopce. To tedy moc nemusím. No tak ale sil je ještě na rozdávání, tak se nějak překonám. Pak jak už jsme byli v kopečkách, tak to bylo super – pěšinky, lesní cesty, krásná jarní rozpučená krajina, radost poběhnout.

Takže jedem, ehm, pardon, běžíme. První kontrola, v protisměru běží Mirek, úsměvy, pohodička. Čím dál častěji se obíhám s partičkou dvou Slováků, prý Braňo a Jano (Braňo Filo a Ján Hrčka). Hlavně Braňo srší vtipem, třeba když se ke mně blíží před Bradlem, tak provolává hlášky jako „pozri sa, už sa trápi“, což vzápětí vydatně oplácím, když je opět předbíhám ve stoupání.

Mohyla Milana Rastislava Štefánika na Bradle

Mohyla Milana Rastislava Štefánika je teda monumentální. Na tu jsem se těšil, takové úkazy se jen tak nevidí. Nechávám se vyfotit, bohužel přitom vytrácím láhev na pití a zjišťuju to až dole na kontrole u chaty. Tuším, že jsem ji nejspíš vytratil při tom focení, tak se vydávám zpět k mohyle a fakt. Tak trochu úleva. Ne že bych byl takový ekolog (kdybych netušil, kde jsem ji vytratil, tak bych se asi nevracel), ale vypadá to na pěkný pařák a láhev na pití by mi mohla chybět. Jen škoda, že mi zatím všichni poodběhli.

Touhle dobou se ještě jakž takž držím na dohled skupiny, co míří na čas pod 15 hodin, ale je mi jasné, že budu muset zvolnit, protože mě začínají chytat křeče do lýtek. Přesně jako při Brněnském Masakru, po 15 kilometrech prostě buď přijdou nebo nepřijdou. No, přišly.

Ale zase pohoda v tom, že vím, že když zvolním a budu pečlivě doplňovat tekutiny a minerály, tak se to bude zlepšovat.

Po startu jsem v legraci prohodil, že mé ambice jsou protentokrát nemít před sebou v cíli víc jak tři holky. Tady se zrovna pohybuju na dohled Petry Mückové a Kristýny Hájkové, tak se snažím, aby mi moc neutekly. Petru znám z webových reportů, tak nějak předpokládám, že se v holkách bude pohybovat spíš vepředu, tak by mi ten ranní plán mohl vyjít. Teda za předpokladu, že je uvisím, což soudě dle jejich tempa nebude vůbec snadné.

Trasa před Myjavou

No nakonec mi utekly. Už jsem lámal hůl, když najednou Myjava, za ní nějaké vesnice a nudný úsek po asfaltu. Mám pocit, že poklusem mě to stojí míň sil, než chůzí, tak se posouvám takovým indiánským během vpřed. Na konci vesnice u hřbitova odbočka se stoupáním a – vy zíráte, my zíráme, doběhl jsem holky.

Těch hřbitovů mimochodem, těch bylo v první části trasy opravdu hodně. V podstatě si vybavuju jen přírodu a hřbitovy. Opuštěné židovské i neopuštěné křesťanské, až jsem přemýšlel, jestli tou trasou nechtěli organizátoři něco naznačit.

Do kopce mi to jde rychlejc, cestou se dozvídám, že Petru bolí.. něco, žaludek?, už si to moc nepamatuju. Kristýna mě o kus dál dohání a pro změnu se svěřuje, že není ve formě a bolí ji záda. Já nevím, tyhle řeči, to už je fakt pro mě indikátor úspěchu v cíli :)

A pařák. Ten byl taky parádní. Já si frajersky nevzal ani čepici, ani sluneční brýle, přeci mělo být podle předpovědi polojasno, ne? Tak jak to, že je obloha celý den vymetená a soncna šajnuje na plný kotel?

A přichází kontrola ve Vrbovcích. Čeká mě tam igelitka, co jsem si tam nechal poslat. Hned do sebe lámu jogurtový nápoj a škvarkovou housku se slaninou. (Že já ty webové články čtu, onehdá jsem se dočetl, že jakýsi maratonec běhá na kefír a kolu. Kefír v nerozbitné láhvi neměli a jogurtový nápoj mi přišel jako alternativa. No, v tom pařáku mi z toho pak bylo nejmíň půl hodiny pěkně těžko.)

 S Jirkou Humpolíčkem (aby Standa věřil)

Pak kouknu znaveným zrakem před sebe a tam Jirka Humpolíček. No hurá, tak jsem ho dohnal, bývalého kolegu. Viděl jsem ho na startovce, tak jsem čekal, kde se objeví. A zrovna to tak vyšlo, že od kontroly je to do kopce, tak jdeme pěkný kus spolu a kecáme. Dokonce jsem ho tak namotivoval, že se pak dal navzdory ne zrovna trendy outfitu (rozuměj, žádná moira, komprese a jiné hi-tech materiály, co jsou přeci tak potřeba, aby mohl člověk běhat stovku, no ni?) do běhu a poměrně zdařile se se svým parťákem Petrem Veselým drželi přede mnou v podstatě až na Velkou Javorinu.

A holky? Ty mi nakonec utekly. Obě. Budiž mi útěchou, že startovaly dřív a ve finále se přede mě dostala jen Kristýna :)

Před Filipovem opět potkávám dvojku Braňa a Jana, srandičky je neopustily, dokonce mě dvakrát zachránili od zbloudění. Na kontrolu ve Filipovském údolí přicházíme spolu. Skoro to vypadalo, že dál půjdeme taky spolu, ale nějak dlouho zvedali kotvy, tak jsem vyrazil napřed a oni už mě nedohnali. Škoda.

Kontrola ve Filipovském údolí zaslouží pochvalu. Příjemné prostředí, ochotní organizátoři, výborný guláš, v restauraci vychlazená Cola, luxus. Jen ty joňtáky musím přestat pít, ve vedru se mi z toho pak zvedá žaludek. Koupil jsem si v restauraci grepovou matonku a to byla na můj žaludek mnohem lepší volba.

 

Cestou z Moravy na hřeben Bílých Karpat

Tak mě ta kontrola nakopla, že stoupání po asfaltce až k chatě Megovka dávám indiánským během. Ve stoupání na Javorinu předbíhám pár pochodníků, někteří vypadají, že už těch kopců mají plné zuby. Já mám spíš plné zuby vedra. Jíst se mi moc nedá, tyčinku od Nutrendu do sebe soukám po kouskách i hodinu. Na hřebenu už je trochu chladnějc (taky už je dlouho po poledni) a v lese ještě kvetou sněženky.

Velká Javorina, 970 m.n.m.

Na kontrole na chatě pod Javorinou se moc nezdržuju, jen dvě chlazené Coly a kus banánu. Sladké keksy nemůžu ani vidět. A valím dolů z kopce. Ještě na mě volá nějaký šohaj, že kde prý všichni jsme, že už na nás čekají ve Višňovém. Sešup prý bude šest kilometrů, tak to já můžu.

Běžím a běžím a běžím a dole pod kopcem konečně doháním Jirku Humpolíčka. Teda, na to, že to kluci jdou turisticky, mi docela utekli :)

Vyhlížím vrch ROH, na ten jsem zvědavý už podle názvu. Cestou potkávám tajnou kontrolu. Tak to jsem si oddechl. Celou cestu jsem si totiž říkal, že až se budu někde vyflusnutý drápat po pěšině do kopce a koukat do země, že ji určitě přehlédnu. No nakonec mi v cíli ty nálepky nějak moc nekontrolovali, asi vypadám věrohodně :)

K vrchu ROH vedlo dlouhé staré schodiště. Představoval jsem si, jaké to muselo být, když po schodišti stoupali za doprovodu pochodové hudby vojáci s věnci, ale z druhé strany vede asfaltka, tak chodili asi tam tudy. A naposledy potkávám Jirku Humpolíčka. Já od kontroly odbíhám, on přibíhá. Já mávám, on mává.

Památník SNP na vrchu ROH

A zase asfaltka vesnicemi. Lubina, Hrušové… Trochu nuda, tak to rozbíhám a jedu indiánským během. Docela často mě někdo zdraví, hlavně tedy děti. Tak nevím, je to tu zvykem, nebo už vypadám tak staře?

Po zelené do Višňového podél kopce to z mapy vypadá na pohodu. V reálu se z toho klube opět táhlé dlouhé stoupání. A navíc mi tu vlétl do oka nějaký protivný hmyzák. Řeže to, oko se nedá otevřít, slzím jako na svatbě, divže nechodím v kruhu jak raněný tur. Špinavým prstem se v oku rýpat moc nepomohlo, tak tahám z batohu papírový kapesník. Není to teda o moc lepší, jediné, co nebolí, je, když si připlácnu kapesník přes celé oko a přitlačím rukou. Hmm, kolik že to zbývá kilometrů do cíle? To jako půjdu s rukou na oku? Asi ne, tak zas a znova zkouším čistit. Nakonec se to asi po deseti minutách zlepšuje a já udržím oko otevřené i bez držení víček. Uff.

A zrovna v místech, kde měla být kontrola. Jestli já ji minul, tak se picnu. Ale to už před sebou vidím dalšího pochodníka a kontrolu. Chlapisko jde pomalu, má prý křeče a už žádnou vodu. Dávám mu dopít minerálku, ale už je to jen pár loků. Ještě ho ujišťuju, že mi to nebude chybět, protože do Višňového to je už jen kousek. Jo. Pěkný kousek. Cesta furt ne a ne skončit. Poklusem půl hodiny.

Ale stálo to za to. Západ slunce, o kterém jsem mluvil s Braňom a Janom jsem sice nestihl, ale Čachtický hrad vidím ještě za slušného světla – je teprv osm hodin. A kontrola parádní, tedy hlavně chlapci jsou doslova přeochotní. Nevím, jestli vypadám tak vyčerpaně, ale sami mi berou z batohu lahve, že mi je doplní, nabízejí všelijaké občerstvení.. Ještě, že neměli rozdělaný oheň, to bych tam asi zůstal :)

Prý mě čekají ještě nějaké kopce. Plešivec či co. Ale z mapy vidím, že to má necelých pět set metrů výšku, to už nějak vysupím. Doráží další potulník, už jsme tu tři, je na čase vyrazit. Ještě říkám, že teda z těch kopců nemám moc radost, že jsem chtěl být do jedenácti v cíli. No čo už, ide sa ďalej.

Do kopce mi to moc nejde, ale pak přichází takový krásný lesní zkopec a navazuje houpavý trailík jako běhávám nad Brnem mezi Útěchovem a Soběšicemi, paráda. Je už tma, ale svítí měsíc, tak popobíhám bez čelovky, je docela vidět. V lese se dělá takový mlžný opar, krása. Pro tyhle chvíle stojí se trápit. Jen ten odér se moc nevyvedl. Asi to byly silice ze stromů, ale přišlo mi to jako smrad z nějaké chemičky nebo pálení pneumatik. Holt asi únava.

Nakonec zapínám i čelovku a vyhlížím vrchol Plešivce. Kolem něj už mě ten trail moc nebavil, na můj vkus to bylo furt nahoru dolů a vrchol stále nikde. A když už konečně přišel, tak tam tak vyfukovalo, že jsem se zase rychle vydal dolů, aniž bych se kochal nočními výhledy, o kterých se zmiňovali ostatní pochodníci na facebooku.

A někdy touhle dobou jsem dospěl k názoru, že teď už žádné kopce nebudou a že bych to do těch jedenácti mohl stihnout. A k tomu jsem si říkal, že však je to jen asi 10 km. A 10km je jak z Útěchova domů, a to bych dal i v tomhle stavu, když mě nikdo nebude přesvědčovat, že už mám v nohách 100 km. Je to přeci hlavně o hlavě, ne? Tak se tedy rozbíhám.

Dolů z kopce to jde celkem snadno a já si medím, jak mi ta strategie vychází. Dole ve vesnici už to jde trochu ztuha, ale doháním další pochodníky a probouzí se ve mně závodnický duch. Teď přeci nemůžu zastavit. A tak běžím a běžím.

Párkrát jsem tedy zastavil, ale většinou jen když jsem si nebyl jistý kudy dál. Asfaltka ze Šípkového teda byla trochu na morál (do kopce ke křižovatce s hlavní jsem tedy neběžel, ale šel), nicméně jsem si opakoval, že to přeci je už jen kousek a poklusem to rychlejc uběhne. A pak už jen stále dokola průpovídku Štěpána z Loudání: „hlava je palivo, tělo je stroj“. No a ejhle, je tu Vrbové. Makám na start, Dalimil, co jsem ho doběhl v Šípkovém, vlaje někde v dálce za mnou. Hmm, akorát se nemůžu dostat dovnitř. Uff. Klepu na prosklené dveře a Rado mi naznačuje, že musím jinudy. Jenže ukazuje na stranu, kudy mi tedy vůbec není jasné, jak bych to mohl dokázat. Nakonec to beru na opačnou stranu a vbíhám do dvora učiliště a do těch správných dveří. Chvíli za mnou Dalimil.

Lidé uvnitř tleskají, olala. Děkujeme :) Je chvíli po půl jedenácté, z čehož plyne ponaučení – tělo zvládne víc, než si hlava myslí. Ve Višňovém jsem tomu cíli před jedenáctou moc nedával.

A statistiky na závěr: 109km, převýšení 3300m, čas 16 hodin 33 minut. Jupí, zatím moje nejrychlejší stovka. A počet puchýřů: 0 (reklamu dělat nechci, ale ty CEP ponožky jsou prostě zázračné).

A červíček hlodá. Nešlo by to třeba rychlejc? :)

Důkaz místo slibů

http://alex.fortif.net

Článok bol zverejnený so súhlasom autora.