Lazová stovka (2016)

Radek Hrabčák

Aneb pohled na ultra z chvostu čela startovního pole

Míchají se mi v hlavě pocity. Lazovka je běhavá. Na Lazovce, to by mohl být nějaký dobrý čas. Určitě lepší jako loni, no ni? Se ví.

Ale tak jak to, že mě zase předběhly holky? A letos víc než loni? A proč je furt přede mnou v cíli tolik lidí? Dobře, tak objektivně. Zlepšil jsem se (hurá!). Dokonce tak, že jsem letos na Lazovce zaznamenal zatím nejrychlejší průměrné tempo z těch pár stovek, co už mám za sebou. Z toho bych měl být nadšený. No, však jsem taky v cíli cítil euforii z toho, že jsem to dal celé za světla. To už taky není samozřejmost, ta euforie v cíli. Jen zkrátka, „stále není to dost“. Ale směr je dobrej, tak asi hlavně vydržet.

Tak pojďme do toho, dokud si něco pamatuju, v tomhle ohledu už bude bohužel jen hůř.

Sobota 23. 4. 2016

Ranní starty jsou rozhodně lepší, než noční. Teda aspoň v mém případě. I když do toho započítám cestu autem ve tři ráno z Brna. Naložil jsem Michala Turka a jedéém, ať to sviští po letišti. Teda, po dálnici. Myslel jsem, že to bude rychlejší. Ale vyšlo to jen napůl, Češi mají nějak moc peněz na opravy, tak to byla samá osmdesátka, spousta uzavřených pruhů a nikde nikdo. Tak možná nezbylo už na techniku a lidi, kdo ví… Na Slovensku už to svištělo jináč!

Do Vrbového jsme dorazili tak nějak půl hodiny před startem ultra jádra plánovaného na šest hodin ráno od tělocvičny základní školy. Takže času tak akorát na prezenci, přezutí a už nás Slavo Glesk houfoval venku u brány. Houf se postupně zvětšoval až na nějakých 40 až 50 kusů natěšených závodníků. Nebe pod mrakem, ale relativně teplo. Mikinu nechávám vzadu na vestě, poběžím v tričku. Kecám s Braňom Filom, ale stále nevidím moc známých tváří. Ty se objevují mazácky až pár minut před startem. No ale já zase těch lidí tolik neznám, tak to je jen subjektivní pocit.

Ultra jádro před startem v šest hodin. Fotil Lukáš Fapšo.

Pak už to Slavo celé odstartoval a hybaj na trať. Vpředu peláší Tomáš Štverák, ale tohle tempo teda rozhodně odmítám akceptovat a pěkně na pohodu si to klušu a pořád kecám s Braňom. O kus dál se objevuje Dalimil, tak kecám chvíli pro změnu s ním. Jinak to jde celkem dobře. Dávám si opatrný cíl pod patnáct hodin (hlavně nemít žádná očekávání, bo ta jak nevyjdou, tak to člověka akorát rozsype). Cesta stoupá mírně do kopce k lesu a já stále běžím. Loni jsem tu už pěkně šlapal a všichni mi utekli. Tempo pod 6 minut na kilometr, pohoda vánek. Běžel bych rychlejc, ale snažím se krotit, síly budou ještě potřeba.

Krátce po startu mají ještě všichni sil dost. Vlevo kecám s Braňom. Fotil Lukáš Fapšo.

I tak jsem na Bradle o dvacet minut dřív než loni (pokud odečtu čas na loňskou kontrolu na Malé Peci). A letos navíc ani náznak křečí. I ten běh přes Košariska byl letos jaksi veselejší.  Na konci vesnice vidím Olafa, cvaká fotky snad všech běžců. A tak mám díky němu asi po dvou letech zase nějakou akční fotku v běhu :-)

Na úpatíčku pod Bradlem potkávám Olafa. Fotil Olaf Čihák.

Mohyla M. R. Štefánika na Bradle na cca 17. kilometru.

Cestou mě udivuje, proč mi po noze teče voda. Ne moc, jen takový pramének z několika kapek. Až pak mi to došlo, odkapává mi voda z lahví ve vestě. Není to poprvé a osobně mi to přijde jako největší fail ultra race vesty od Inov8, kterou mám jinak docela rád. Prostě ty dvě láhve, co se k tomu dávají, tečou přes závity. Hledal jsem na internetu a prý je to normální, musí se to fakt fest utáhnout, aby netekly. Jako taková blbost, ale třeba když to teče v zimě a je od toho ta vesta mokrá, tak to moc příjemné není.

Na kontrole za Bradlem mě doběhla Petra Mücková s Honzou Suchomelem. Tak to začíná jít do tuhého, když mě holky dohánějí tak brzo. Tou dobou už totiž přede mnou byla i Gabika Ambrušová (ta už mi zatápěla na podzim na Přesporském Ultratrailu, ale tam naštěstí běžela jen padesátku). Doplňuju vodu a dávám si česnekové pečivo. Móooc dobré, i když teda normálně takové věci už moc nejím a pozdějc mi to bude ležet v žaludku. Ale jinak žádné zdržování, hybaj dál holoto líná. O kus dál za kontrolou, když zrovna sbíhám po louce dolů do údolí do Priepasné, kolem mě doslova proletí Johny Pristach. Teda, na takové metelesku blesku dolů z kopce mentálně nemám. Ale pěkně mu to běží.

Za Holubacím vrchom v lese před Poliankou je takový houpavý trailík, pamatuju si ho z loňska. To mi bylo líto, že nemám energii na to po něm běžet. Letos to jde. Zvlášt poté, co tu míjím Martina Urbaníka. Povzbuzuje a v tváři má tak nadšený výraz, že okamžitě zapomínám na to, že už začínám být nějaký unavený. Ale dlouho mi to nevydrželo, za Poliankou je asfaltový úsek a já začínám zpomalovat. V nohách mám 25 kilometrů za 2,5 hodiny. A v dáli mi mizí Braňo Filo. Zatím vždycky, když jsme se vyskytli na stejném pochodu, tak končil za mnou. Takže si říkám, „jen běž, však já tě ještě doženu“. Ale už jsem nedohnal, skončil v cíli jako sedmý asi hodinu a půl přede mnou. Tak to mi hlava nebere, to jsem ho teda hóoodně podcenil.

No ale tak klusám po tem asfaltu, sem tam se ohlédnu, a není to moc pozitivní, furt mě někdo stíhá. Je to takový stíhací podnik. Před kopcem Jaseníky mě předbíhá chlapík, co mu v pravidelných několikasekundových intervalech pípají hodinky nebo co. Tak z toho by mě asi trefil šlak. Že by metronom? A před Brančem mě zase dohání Petra s Honzou. Koukám na Petru, je nějaká hubenější a zatraceně dobře jí to běhá. Jen si tak cupitá a náskok mezi námi se zvětšuje. Začínám se pomalu smiřovat s tím, že přede mnou v cíli holt těch holek bude letos víc.  A přitom mi to letos běží docela dobře. Taky pocitově se mi zdá, jako bychom běželi každou chvíli z kopce, víc než do kopce.

Tak už mě zase předbíhají Petra s Honzou. Tak aspoň fotku hradu Branč a „sýýýýr“.

V Podbranči je další živá kontrola. Jsem tu v 9:50, 36km, to znamená necelé čtyři hodiny. Do Vrbového je to z Podbranče 12 kilometrů. Cestou dávám jeden malinký kufřík, ale naštěstí na to hned přijdu, tak je to bez následků. Před Vrbovým už mám docela hlad, ale jinak to docela jde – 48 km za 5:20, to je srovnatelné s mým zatím nejrychlejším časem na 50 kilometrů. Tak to je pěkný fofr, to bych měl být spokojený.

No a na kontrole ve Vrbovcích jsem svůj začínající hlad utišil výbornými křupavými chlebíky se sádlem a cibulí. Úplně mi padly po těch cukrech, co jsem pojídal doteď. A trochu kofoly. Tak ještě jeden chlebík do ruky na cestu.  Ale jak tak pojídám za pochodu ten chlebík, tak už mě zase „předjižďaly fůry, šlapaly po něm kury, no hrozné divadlo“. Tak jsem se uchýlil k použití tajné zbraně. Vybalil jsem zbrusu nová sluchátka, co jsem dostal k narozeninám, a pouštím si do nich směs Horkýžů Slížů a Landy. Docela to zabralo, už to zase začíná vypadat na důstojný běh a dokonce předbíhám lidi do kopce. Ani jsem nezmínil, že tou poslední kapkou bylo, když mě předběhla další holka, Radka Paulinyová. Tož pajďom.

Cestou z Vrbovců na státní hranici jde trasa po pěkných rozkvetlých loukách.

Trasa tu vede po takových krásných loukách plných rozkvetlých pampelišek, radost pohledět. Nahoře na kopci překračuju státní hranici a běžím a běžím (naštěstí je to teď z kopce). Dole u železniční trati u Kuželova doháním Radku s parťákem. Je tam taková křižovatka, na které není na první pohled zřejmé, kudy dál. Ale GPSka to jistí a když za rohem vidím lávku přes trať, tak už jsem zase doma a nasazuju vedoucí tempo. A makám a makám, až se tím zajídám. Až do Filipova na kontrolu. Teda… nad tempem skoro 6min/km by asi leckterý běžec ohrnul nos, ale ono je to po tom nekonečném asfaltu Filipovským údolím trošku do kopce a přeci jen, v nohách už 60 kilometrů, nejsem žádnej Orálek. Na druhou stranu, když srovnávám svoje časy z loňska a letoška, tak Filipov na 62. km je rozdíl hodinu a tři čtvrtě.

Na kontrolu ve Filipově jsem se těšil. Loni jsem se tu vyvalil na chvíli na sluníčko a bylo mi dobře. Parta je tu stejná, starají se o pochodníky přímo vzorně. Prakticky hned dostávám vynikající polévku. Jen to sluníčko se jaksi nekoná a dokonce začíná trochu mrholit. Takže je mi hned pěkná zima a z vyvalování se na sluníčku letos zjevně nic nebude. Má to i pozitiva, ztratil jsem tu jen asi sedm minut a už si to šlapu směrem na Javorinu.

Trochu i pobíhám, ale jen k Megovce. Pak do krpálu lesem nasazuju udržovací tempo a nechce se mi běžet ani když se to na chvíli narovnává. Za Kubíkovým vrchom mě vyleká motorkář, co to na krosce provalí kolem mě po louce. Sice v bezpečné vzdálenosti, ale jak jdu se sluchátkama, tak jsem o něm nevěděl. No aspoň se mi trochu zvedl adrenalin a třeba to chvíli půjde rychlejc. Navíc na hřebenu to už znám, naposledy jsem tu popojížděl na kole na podzim v rámci kvalifikace na Loudání. Takže se snažím nikde nezdržovat a valím na Javorinu a Holubyho chatu, kde je další živá kontrola.

Na Javorině je pěkná kosa, v tričku se trochu klepu, ale nechce se mi zastavovat, abych se oblíkl, chata je coby kamenem dohodil. Navíc když je ti zima, tak máš přeci zrychlit, ne?. O důvod víc běžet. Holubyho chata je na 73. kilometru, jsem tu za 8:48, o dvě hodiny dřív než loni. Což ale taky znamená, že do kopce na úseku z Filipova jsem se zrychlil jen o patnáct minut. Takže můj pocit, že se vleču jako šnek, byl tak nějak v zásadě správný. Ale to nevadí, rozbalím to cestou dolů :-)

Kontrola na Javorině mi letos vyhovuje víc jak loni. Dokonce koukám na nabídku polívek a chvíli vážně přemýšlím, že si nějakou dám, docela se mi sbíhají sliny. Nakonec pragmaticky vítězí opět česnekové pečivo, hlavně kvůli času. Taky jsem si oblíkl tenkou mikinu s dlouhým rukávem. Ale dlouho mi nevydržela, po deseti minutách běhu z kopce šla zase zpátky na vestu, začínal jsem se v ní přehřívat.

Tak a ten seběh. Cestou dolů po asfaltce předbíhám nejmíň pět lidí, ale zároveň jak je to z kopce, tak můj náskok není nijak extra velký. A ke slovu se navíc přihlásilo to pečivo, co furt na kontrolách jím. Nedá se nic dělat, do cíle je to ještě skoro maratón, bude lepší to pořešit hned. Takže všechny ty lidi zase pouštím před sebe a mířím do houští.

Pak už je to lepší, i když teda probíhat po asfaltu přes ty dlouhé vesnice je trochu na morál. Naštěstí je tu terénní vložka v podobě výstupu na vrch ROH. Ve stoupání lesní pěšinou z Cetuny se proti mě z kopce vyřítila čtyřkolka. Ty jo, to mě vždycky napění. Nevím, čím to je, ale často, když je potkám v lese, mám pocit ohrožení. Navíc si myslím, že jezdit s nima po lese je zakázané. Ale třeba se mýlím…

V Lubině mi trochu dochází, tak se to snažím zachránit tím, že do sebe soukám tyčku a poctivě dopíjím skoro všechnu vodu, co mám. A do sluchátek pouštím další dávku pohodové pochodové muziky. Red Hot Chilli Peppers, Offspring, System of a Down a podobné vypalovačky. Docela to pomáhá, v táhlém stoupání směrem na Višnové jsem schopen přecházet i do běhu. Sice si tak neužiju okolní přírody, ale ono je to vždycky něco za něco.

Když přibíhám do Višňového, tak se odněkud zprava vynoří Radka s parťákem. Kufrovali. Společně dobíháme na další živou kontrolu. Přemýšlím, co si dát. Nakonec to jistí jen třetinka Coly. Při tom kvapíku začíná žaludek nějak protestovat proti pevné stravě. A hlady neumřu, ještě mám nějaké tyčky. Tak ještě vodu a hurá do teho kopce.

Stoupám, stoupám a je mi těžko. Cola v žaludku ne a ne vybublinkovat. Až nahoře, když začnu klusat, bublinky opustí mou schránku a bude zase snesitelně. Na řadu přichází nádherný trail úbočím Plešivce. Fakt paráda. Jsem rád, že si to užívám ještě za světla. Dohání mě tu dva běžci – Vlado Nosal s Petrem Šmidrkalem. Pouštím je před sebe, tak nějak automaticky předpokládám, že když mě někdo dohání, tak má víc sil jak já. Ale jsou na tom plus mínus stejně a za chvíli jsem vepředu. zase já. Společně dorážíme na Plešivec.

Tady pouštím kluky napřed, chci do sebe nacpat další tyčku, aby mi pak nedošlo těsně před cílem. Ale už to nezvládám za běhu, tak chvíli mašíruju. Žaludku už se fest nechce, ale ještě jsem ho přemluvil. Pak zase popobíhám a před Ošmekem zase doháním kluky. Je tu druhá tajná kontrola, tak to je super, už jsem začal pochybovat, že jich bude fakt víc. Pak mi to nějak splývá. Kluci mi museli zase utéct, protože jsem je určitě znovu dohnal za Ošmekem díky tomu, že to vzali špatnou cestou a já dal odbočku na louku bez kufru.

Pak už běžíme společně. Dlouhá cesta po poli podél rygolu do Šípkového. Do uší mi zrovna duní něco od červených papriček, energie z těch rytmů na rozdávání, zrychluju až na pětkové tempo. Vlado se drží, Petr trochu zaostává. Ale do cíle to ještě pár kilometrů je, tak po chvíli zase zpomaluju někam na půl cesty k šestkovému tempu. Před vesnicí je v poli auto, když se blížíme, tak vyskakuje maník a fotí nás a povzbuzuje. Super! Doufám, že tu fotku někdy uvidím.

V Šípkovém běžíme kolem skupiny lidí s jedním vozíčkářem. Moc jsem to nepochopil, i ty sluchátka na uších tomu nepomohly, ale snad tu zevlovali na ulici a pozorovali Lazovníky místo televize. No a Vlado se začíná utrhávat a jde dopředu. Tak zpomaluju a vytahuju poslední zázrak moderní chemie – tabletu s cukry a kofeinem. Toho kofeinu je tam maličko, ale mám zkušenost, že cukry z ní mě tak na dvacet minut zachrání. Většinou to do sebe cpu, když vím, že za chvíli bude občerstvovačka a nechce se mi ztrácet čas tím, že do sebe budu soukat nějaké vlastní jídlo.

Přitom jde přede mě i Petr. Ale stačí malý kopeček za vesnicí, a mám je oba zpátky. Navíc do toho kopce mašíruju trochu rychlejc a utrhávám se pro změnu já. Nahoře na křižovatce přecházím do běhu a prakticky bez přestávky běžím až do cíle. A kluci se kupodivu nechytají a zaostávají čím dál tím víc a v cíli budou až tři minuty po mně. Ale já do poslední chvíle netuším, jak daleko za mnou jsou, protože nemám odvahu se ohlídnout. Přeci ohlédnutí se je známkou slabosti, no ne? :-) No jo, možná je to dětinské závodit takhle před cílem, ale hlavně jsem měl taky radost z toho, že jsem schopen se na tom závěrečném úseku dostat zase na pětkové tempo. V klesání ke značce Vrbové dokonce 4:30/km, ale to už jsem se radši začal krotit.

No a pak už to jde ráz na ráz. Náměstí, probíhám nějakým podchodem ke škole a o překot valím do tělocvičny. Tam je zrovna frmol, minutu přede mnou doběhla Petra s parťákem.  Nakonec je z toho čas 13:39.  Hodinky hlásí 109,8km a převýšení nějakých 3200 metrů. Pořadí 27 absolutně, 25 mezi klukama. Zatím můj nejrychlejší čas (přepočteno na průměrné tempo včetně zastávek) na stovku. Celé jsem to tentokrát dal za světla. Takže potud dobrý. Ale jak jsem psal na začátku, pořád jsou přede mnou davy. Kurňa. Kdy už budu vyhrávat? ;-)

Důkazní foto z cíle.

Teplá sprcha bodla, Kuře Korma z Adventure Menu mi spravuje žaludek. Pak se ukládám do tělocvičny do spacáku a odpočívám. A blahořečím si za nápad vzít si s sebou špunty do uší. Díky nim mě pak ráno musí budit :-)

No co dodat? Za začátku jsem byl opatrný, nedávno jsem měl nějaký zánět v levém chodidle. V druhé půlce Lazovky už pohoda. Tentokrát jeden malý puchýř, ale ani jsem o něm nevěděl. Svaly nijak zvlášť nebolí. Pár lidí se mě ptalo na dojem z mých botek – New Balance Leadville 1210 v2. Tak jen opakuju, docela dobrý. Podrážka v bahně moc nepodrží, ale jsou to papuče. Navíc za 1600Kč ve slevě ze Sportissima, no nekup to. Ještě jsem našel tip na Scott Kinabalu, prý podobně pohodlné boty. Tak ty mám v úmyslu příležitostně vyzkoušet.

Víc lidí mělo letos na Lazovce dobré časy. Tak asi pomohlo i počasí, bylo relativně chladno, ale ne zase zima. V noci na neděli pak pršelo a ochladilo se. Když jsem ráno vylezl z tělocvičny, tak jsem úplně litoval turisty, co docházeli až v noci nebo nad ránem. Tak. A to je vše.

Slává vítězům, čest poraženým. A díky Slavovi a všem ostatním orgům za ty dary! No a Braňo Filo, tak ten mi pořád leží v hlavě. Dobře Ty, jestli to čteš!

Důkaz místo slibů

Kontrolní list

Kontroly

Dohra

Neběhám stovky zrovna kvůli tomuhle, ale mám to na nich rád. Ten vlčí hlad, který mi v následujících dnech umožňuje spráskat bez následků na co přijdu. Viz. můj pondělní oběd. Ani jsem se nepřejedl, jen jsem na pár hodin zacpal tu díru, co mám najednou místo žaludku :).

Můj pondělní oběd. Jen tak se po něm zaprášilo.

Článok bol zverejnený sú súhlasom autora.