Lazová stovka (2017)

Radek Hrabčák

To zas byl běh! Slavovu Lazovou stovku jsem si dal letos potřetí v řadě. Kromě setkání s ultráky mě motivovalo i to, že za tři účasti Slavo rozdává trička. Taková ta myšlenka, že by člověk měl rád tričko z pochodu, ale nejdřív si ho musí zasloužit, má podle mě něco do sebe :). Letos se Lazovka konala po desáté. A asi že pokrok se nedá zastavit, letos poprvé jsme měli být očipovaní a taktéž jsem zaznamenal místo obvyklého klouzavého startu dva hromadné starty. Pomalí „turisté“ ráno v pět, zbytek hentých bláznů, co se furt někam ženou, o půl sedmé ráno.  No a tam jsem nemohl chybět.

Tak a teď tu pěkně napíšu, jak to probíhalo.

sobota 22. dubna 2017

Týden před startem se řádně ochladilo a vrátila se zima. Na horách sněžilo, na Velkej Javorině samozřejmě taky. Ale co by, přežil jsem Leteckou stovku, přežiju i totok. Takže počasí řeším jen potud, že den předem jsem se podíval na předpověď, abych se rozhodl, zda si obléct tříčtvrťáky nebo dlouhé gatě. Vyhrály to tříčtvrťáky. A goráčovku taky nechám doma, šak už je duben a Norové hlásí jen přeháňky a slabé srážky. Na to bude stačit větrovka.

No a v den D na startu ve Vrbovém mi přišlo, že je nějak teplo (zataženo, cca 9 stupňů?), a tak jsem z batohu vyhodil i náhradní tričko. Náhradní ponožky jsem zapomněl úplně, tak budu muset vydržet s těmi, co mám na nohách. Ale zase mám v batohu pro jistotu čepici a rukavice!

Oj, při navlékání ponožek si všímám dírky. Ale jiné nemám, tak to neřeším :) A nakonec startuju jen v triku s krátkým rukávem, mikinu uvazuju na batoh. Do ruky hůlky a hybaj na start. Ty hůlky jsou tu sice celkem zbytečné, ale chtěl jsem si vyzkoušet, jestli mi pomůžou ve stoupání na Javorinu a v závěru na Plešivec (asi jo). Navíc jsou lehké a přijde mi, že mi napravují běžecký styl (máchám rukama rovně podél těla a ne jak mě napadne). No prostě jsem si to musel nějak zdůvodnit, proč je tahám. A taky si na ně musím zvyknout, když už jsem se přihlásil na MF100…

Slavo něco říká, ale moc nevnímám, trasu mám v hodinkách, to půjde. A pak už je půl sedmé a celý den dav vyráží na cestu. Klušu, ale nikam se neženu. Teda, aspoň si to myslím, než se podívám na první křižovatce na hodinky, kde svítí jasné „4:30″. Jakože tempo. Tak to by asi nešlo. O kus dál na konci vesnice už si jedu svých 5:30-6:00. Kousek přede mnou kluše Honza Suchomel, tak si říkám, že super, tenhle borec určitě ví, co dělá. Co nevím, že on v noci pařil, a tak mu to teď ráno nejde. O ou. No každopádně dávám první kopec sice pomalu, ale bez zastavení a relativně na pohodu. Cítím se líp jak loni. Co na tom, že už je přede mnou nejmíň třicet lidí. Někteří jsou navlečení v bundách, dlouhých gatích a čepicích. Bych se upekl zaživa, docela mi stačil zážitek s membránovkou z Letecké stovky.

Tak si běžím svoje. No a hlavně se nesmím nechat znervóznit, že mě kde kdo předbíhá. Třeba už za Velkou Pecí mě dobíhá Eliška Kaniová s nějakým chalanom (Martin Dinga). Eliška mi na Letecké utekla, vůbec jsem se nechytal. Uklidňuju se tím, že se i po prvních pěti kilometrech cítím skoro tak čerstvě jako na startu, a to se počítá. Eliška to vidí jinak, prý je po chřipce a nejde jí to (asi budu muset začít víc běhat, nechat se prohánět holkou po chřipce na sebevědomí nepřidá). S Martinom trochu kecáme o běhání a trochu špičkujeme na téma Morava-Slovensko. Teda, špičkuju hlavně já, snad ne moc neurvale. Dohání nás i Vlado Nosál, na první pohled sportovní outfit a běží mu to lehce. Průběžně se obíháme, chvílemi kecáme, a tak.

U mohyly M. R. Štefánika, kousek před první živou kontrolou (a občerstvovačkou!).

Na Bradle se nechávám vyfotit, pak kontrola, a než naberu vodu, jsou všichni v čudu. A pamět mi už moc neslouží, ale myslím, že tady jsem si dal poprvé to výborné česnekové pečivo… I prsty jsem si pak olízal, mňam. No a jinak si běžím sám to svoje. Na červené před Poliankou TO konečně přichází. Ten pocit, kdy si běžím sice pomalu, ale zdánlivě bez úsilí. Ultra flow. Kéž by to vydrželo věčně. Před Poliankou se při odbočování na asfaltku ohlédnu a vidím za sebou smečku vlčáků, co mě honí. Ani zastavit a spočnout člověk nemůže…

Tak ale když ne já, tak ani oni. Upaluju po asfaltu a pro změnu doháním a předháním běžce já. Nechávám za sebou Elišku a nakonec i Vlada (a pár dalších, které neznám). Na modré před Brančom mi přichází SMSka, že můj pětiletý syn právě v Brně doběhl na svém prvním běžeckém závodě v životě šestý ze třiceti dětí. Tak mnou cloumá euforie a najednou mi to zase chvíli běží samo i do kopce.

Mišo Šranc a Maťo Dinga před Brančom.

No a to su já. Vlastně ne, to je přeci Branč!

Před zříceninou hradu je tajná kontrola bez lepek. Už nějakou dobu se obíhám se dvěma chalany, tak se vzájemně představujeme – Mišo (Michal Šranc) a Maťo (Martin Dinga). Taky se fotíme s hradem v pozadí a pak už hurá na občerstvovačku. Po asfaltu z kopce, úuuplně zadarmo. Uháním, jako by za mnou hořelo. Na občerstvovačce mají luxusní domácí koláč! Občas je to výhoda pohybovat se vpředu :) Takže beru koláč a vodu a peláším dál. Na červené značce za Hornou Dolinou trochu kurfruju, sice jen tak sto metrů, ale i to stačí, aby mě hned ta smečka vlčáků za mnou předběhla. Mám rád takový ten klídek, kdy se může člověk na chvíli zastavit, aniž by ho někdo doběhl a předběhl, ale na to je asi ještě brzo.

Vlčáci jdou po mně aneb stíhačka v lazovém podání.

Před Vrbovcema nad námi dnes už podruhé lítá dron Adama Lisého. Viděl jsem upoutávku na jeho filmový projekt „Hledání ultra“ a teda těším se moc, až to bude hotové! A teď už se těším, až budu ve Vrbovcích dlabat.  Nakonec z toho je akorát chleba s nutelou, další dva do ruky a honem dál, bo se tu začínají nějak množit známé tváře. No, stejně jsem jim neutek. Sucháčovi došel zbytkáč a když jsem se za Vrbovcema ohlédl, tak ho vidím hnát za mnou tempem, ze kterého je mi jasné, že nemá smysl se mu snažit utéct. O to víc mě udivuje, že ani on mi nechce utéct a ochotně přechází do chůze při jakémkoliv náznaku kopce. Tak ale zase nám to takhle ve dvou náramně utíká tou nudnou rovinou a než se naděju, běžíme kolem větrného mlýna v Kuželově, pak rozhledna u dráhy a nakonec i Filipov, kde Rado s Lubkou rozdávají polévku. Začíná pršet, chce se mi na velkou, ale Honza vypadá nažhaveně na pokračování a já se nechávám strhnout. Hrnu do sebe Pepsi a zapíjím do polívkou a vyrážíme, než nás někdo dohoní. Cestou furt přemýšlím, kam hodím tu bombu, ale zároveň se mi nechce zastavovat, tak z toho nakonec nic není a společně doklušeme na indiána až k Megovce. Honza si poroučí pivo a já po chvíli váhání neodolám pokušení a lámu do sebe malého panáka vodky. Nemůžu říct, že by mi to pomohlo, ale pocit je to dobrej :). Megovka je lovecká chata a vždycky během Lazovky tady mají zelení mužíci velkou párty. Z vyprávění jsem zaslechl, že když je hezky a teplo a párty v pokročilém stavu, tak se tu i rozdávají razítka na zadek a podobně.

Dnes není ani teplo a teď už ani hezky, začíná regulérně mrholit a nás čeká stoupák na Javorinu. Jsem rád za hůlky. V půlce cesty chytá Honza druhý dech a já zůstávám pozadu. Nějaká krize či co. No jo vlastně. Ve Filipově jsem dal jen polívku, v tom moc cukrů nebylo, vodka jich asi taky moc nepřidala… Lámu do sebe teda rychle gel a želé bonbón od GU a fakt. Netrvalo ani patnáct minut a už si to šlapu jako zamlada, krizi se podařilo zahnat. Počasíčko parádní. Zbytky sněhu, mlha, kosa… Určitě musím udělat fotku, ale furt to odkládám až nahoru na hřeben a pak jen smutně koukám, že zrovna tam už toho sněhu moc nezůstalo. Zato tam fučí a začíná regulérně pršet. Tož co, tož nic, to hybaj na chatu.

 Zbytky sněhu na Javorině. Za chvíli si užiju déšť a ti, kteří teprve dupou do kopce i krupobití.

A na Holubyho chatě překvápko. Kdopak to tu sedí? Mirek Vítek! Na startu nasadil tempo, které jsem nechtěl akceptovat a teď se tu šklebí a nevypadá vůbec štastně. Prý venku prší či co :) No jo, je to tak. Ale čekáním nic nevyřeším, navíc si myslím, že to bude jen přeháňka (Norové přeci hlásili jen slabé přeháňky), tak vyrážím dál. Zrovna k chatě přibíhá Petra Mücková, tak to abych hejbnul kostrou. Je to sice přízemní ambice, ale když už nebudu na bedně, tak by aspoň přede mnou nemusely být žádné holky :)

Jo, že přeháňka. Prdlačky. Nakonec z toho byl solidní skoro dvouhodinový déšť. Pořád jsem byl línej vytáhnout větrovku, až už to bylo jedno. Takže jsem durch a nemůžu se zastavit, protože bych asi okamžitě zmrznul. Po asfaltu to docela jde, ale jak se vběhne do lesa, tak si musím furt dávat majzla kam šlapu, protože to začíná pěkně klouzat. Taky odraz není nic extra a o adhezi si můžu nechat zdát. Zima a podmáčený terén berou dost sil, tak to asi nebude lepší čas jako loni… Ale zase jsem rád, že tudy běžím už teď, dokážu si představit, jak ty pěšinky budou vypadat po průchodu dvou stovek lidí.

No a mezitím mě dohání takový ten pocit, že už to víc neudržím a musím do křoví. Někam, jedno kam, ale ideálně hned. Zajímavé, běžím Lazovku už potřetí a vždycky to na mě přišlo v seběhu z Javoriny :) Tak na chvíli mizím z cesty a když už se chystám vyrazit zpět, tak jen vidím hlavu ve fialové kapuci. Takže Petra už je přede mnou. A Mirek taky, ale to mi nějak ušlo, vidím ho v dálce před sebou až po chvíli, když jsem zase vyběhl. Hmm, ale tak to nakonec není špatný. Když si myslí, že jsem před ním, tak třeba požene víc, než je třeba, a unaví se.

Ale zase tak žhavý to není, dobíhám je oba u kontroly na vrchu ROH. Archy s kontrolními samolepkami jsou sice v sáčku, ale provlhlé, papíry se lepí k sobě, vyndat tu správnou samolepku vyžaduje trochu úsilí. A tak zatímco lepím lepku do kontrolního listu, Mirek s Petrou mi cukají. Dolů lesem od kontroly to není žádná hitparáda, na pěšince to dost klouže. Ale i tak se divím, jak pomalu to sbíhám, hodinky ukazují 7 min/km… to už nemá daleko k chůzi, heh. Pod lesem vidím ty dva zase před sebou a pomalu stahuju náskok. Na asfaltu před vesnicí je už skoro mám, když mě zastavuje pán jdoucí naproti a prý cože to je za závod a tak. Přiznám se bez mučení, že mi dělá dobře vysvětlovat lidem na 80. kilometru, že běžím stovku, dost často na to čučí jak hrča z desky. Akorát, že ti dva mi kvůli tomu zase utekli. Tak co už, znovu a lépe.

Z Lubiny do Hrušového je to celé po asfaltu. Dost nudné, naštěstí mírně z kopce a aspoň už tolik neprší, jen sem tam mrholení. Nakonec poměrně záhy doháním Petru, po asfaltu jí to nejde. Nemá naběháno a asfalt jí nechutná. Tak jdu napřed, ale nijak raketově. Mám zase trochu hlad, tak se rozhoduju konečně zrušit ten rohlík s máslem a šunkou, co táhnu na zádech. Jojo, jídla není nikdy dost. Až do Višňového nakonec běžím sám. Poslední kilometry ke kontrole jsem si loni užíval podstatně víc. Letos mě to moc nebaví, v tom blátíčku se sice běžet dá, ale zábava je to tak pro masochisty, furt musím hlídat stopu, abych nejel někam, kam nechci a tak. Asi kilometr před kontrolou mě předbíhá Roman Babulič. To se dalo čekat. Teď už jen čekám, kdy mě doběhne zbytek téhle partie (ale nedoběhne :-O).

Na kontrole doháním Mirka a vzápětí doráží i Petra. Mirek se tu snaží zakuklit do izofólie, což mi v jeho podání připadá legrační. Ale jako smysl to asi má, sám jsem ještě před hodinou uvažoval, co budu dělat, až ze mě bude rampouch a utěšil jsem hlavu pomyšlením, že když bude nejhůř, udělám něco podobného. Já ale na kontrole místo fólie volím raději Soberano a konečně navlíkám větrovku a na hlavu čepici. Do ruky zase to česnekové pečivo a jdeme svorně všichni tři nahoru do teho krpálu. S čepicí jsem to přehnal, za chvíli mi je tak teplo, že ji zase sundávám a nesu v ruce. A pak stavím na čůrání a dvacet minut poté si najednou uvědomuju, že tu čepici už nenesu. Zůstala tam a vracet se teda nehodlám. (Ale asi k sobě patříme, protože tak půl hodiny po přichodu do cíle ji nějaký chalan donesl a prý jestli někdo neztratil čepici. Olala, díky díky!)

Z vrcholu Plešivce jsou parádní rozhledy.

A Mirek s Petrou mi zatím mizí v dáli.

Ale co, je tu hezky. Pořád ten Plešivec.

A taky je tu Pavel Fexa :)

Vrchol Plešivce přišel nějak dřív, než jsem čekal. Potkáváme tu Pavla Fexu a taky jsou odtud pěkné výhledy. Obloha se trochu vyčasila, chvílemi svítí slunce, paráda. Fotím a Mirek s Petrou mi zase utíkají. Snažím se je potom dohnat, ale je to marné. Navíc se za Ošmekem ohlížím a vidím, že me dohání Dalík Hota a teda valí neskutečné bomby. Ani se nezkouším ho chytit a klušu si dál svých šest minut na kilometr. Stále vyhlížím kontrolu. V kontrolním listu je u ní napsané „Šípkové“. Itinerář jsem nečetl, počítám s tím, že ji uvidím. A pak najednou na návsi na mě někdo volá, že támhle doprava! Aha! Ještě je světlo a tak vidím v dálce lidi v reflexních vestách a hned mi dochází, že tam je asi kontrola. Nějak jsem nečekal, že bude živá. Už se vidím v cíli, a tak si jen nechávám dát razítko. Co mě ale nabudilo, byla informace, že vzhledem k dešti to můžu vzít do Vrbového po silnici. Jo! To beru! Jako přiznám se bez mučení, že v tom okamžiku jsem ani na chviličku nezauvažoval nad tím, že bych to vzal tou bahenní stezkou kolem potoka :)

Navíc doháním Mirka. Minuli jsme se právě na téhle kontrole. A pak ho vidím stále před sebou. Nahoře na hřebeni od křižovatky to ale nějak rozbalil a mi se za ním nechce tolik honit, tak ho nakonec nechávám běžet a smiřuju se s tím, že bude v cíli dřív. Ale asi toho má plné kecky, protože ve Vrbovém přechází do chůze a v podstatě na mě čeká. Nakonec ho skoro musím přemlouvat, abychom ještě doklusali do cíle, že je šance to dát pod 14 hodin :)

A nakonec se to i podařilo, finišujeme společně v čase 13:58. Už je tma, ale padla doopravdy až ve Vrbovém a hned se rozsvítilo pouliční osvětlení, takže jsem se i letos obešel bez čelovky. Trochu překvapeně koukám v cíli na to, že až chvíli po nás doráží Petra s Dalíkem. Dali se tou bahnitou cestou podél potoka a my je s Mirkem po asfaltu zákeřně předběhli :) Tak to teda pěkně pěkně. Ale na druhou stranu se tím asi nebudu nikde chlubit, ty dvě varianty se nedají porovnávat a v Šípkovém jsem byl jasně za nima.

Je to tam!

Každopádně jsem moc rád, že už jsem v cíli a nemusím se nikam hnát! Takže postupně sprcha, rozbalit spacák, jídlo… Ten studený déšť mi dal zabrat, furt klepu kosu a jsem rád, že si můžu zalézt do spacáku.

No ale nakonec to bylo bez následků. Píšu to v úterý a už můžu obstojně běhat. Jen ještě trochu lapu po dechu, ale svalovka už je pryč. Puchýře žádné, otlaky žádné, rýmečka taky žádná a endorfinů mraky… A Slavo říkal, že se mám zase ukázat, tak teda uvidíme příští rok. A každopádně díky za Lazovku!

A ještě pseudoodborný rozbor závodu aneb porovnání s loňskem. Vyčetl jsem si ze Stravy mezičasy a ten dvacetiminutový rozdíl proti loňsku vznikl na začátku a na konci. Ve Vrbovcích jsem byl loni o deset minut dřív a stejně tak jsem loni zvládl o deset minut rychleji trasu z Višňového do cíle. Takže vliv hůlek na výkon na takto rovinaté trase je přinejmenším diskutabilní :). Zvlášť když vezmu v potaz, že trasu Vrbovce-Višňové (přes Javorinu) jsem dal letos prakticky na minutu přesně jako loni (rozdíl asi dvě minuty).ň

Důkaz místo slibů.

Kontrolní list. První TK na Branči chyběly lepky, třetí TK na bahenní stezce ze Šípkového obejitá s povolením orgů po asfaltu. Jinak start 6:30, K2 Bradlo čip 8:36, K5 Vrbovce čip 12:00.

Kontrolní list. K9 Velká Javorina čip 15:27, K12 Višňové čip 18:08, cíl 20:28.

http://alex.fortif.net

Článok bol zverejnený so súhlasom autora.