Malofatranská klimatická zkouška odolnosti ultraběžce

Petra Mücková

  • Malofatranská stovka 2016
  • cca 102km/6790m+/20:33hod
  • Aktivita na Strava.com: zde (vadné baterie, v první části asi na 20km výpadek záznamu)
  • výsledky: zde
  • Závod v druhé půlce pozastaven, následně zrušen pro nepříznivé klimatické podmínky.

Počasí v horách je nevyzpytatelné. V každém ročním období, léta nevyjímaje. Na startu Malofatranskej stovky jsme věděli, že budou vedra a že má přijít vlna bouřek. Přesto jsme byli všichni tak nějak překvapeni. Do hor je třeba vstupovat s respektem a pokorou. Stále se máme co učit. A je fajn, že jsme mohli podstoupit další lekci v relativně „dětských“ horách pod ochrannou rukou organizátora závodu, který spolupracuje s horskou službou.

V sobotu v 6 hodin ráno Martin odpočítává start již 4. ročníku MF100. Stále se ladí ideální trať závodu, a tak i letos začínáme první kilometry zcela jinak než v předchozích ročnících. Prý je to letos zase o něco těžší (s větším převýšením). Vybíháme z Terchovej z pod sochy uja Jánošíka asfaltkou směr Starý Dvor, odkud si to vezmeme roztomilou hřebenovkou přes Baraniarky. Myslela jsem si, že jsem v technických sestupech celkem dobrá… No hodně chlapů mi (nejen) tady dokázalo opak :D Určitě mě trochu zpomalila barefootová obuv Vivobarefoot Primus Trail L, která není určena zrovna pro trhání rychlostních rekordů v technickém terénu, ale zato má jiné přednosti.

Ve Vrátnej se na občerstvovačce moc nezdržuji. Lupnu nějaké to ovoce a valím dále směr Chata na Grúni, Štefanová, Veľký Rozsutec… Mám stejnou taktiku jako minulý rok – dostat se co nejdále v dopoledních hodinách, dokud není ještě moc horko. Když ne sestupy, tak alespoň výstupy – na Veľký Rozsutec se mi jde opravdu parádně, dokonce je tady oproti loňsku prosekaná kosodřevina a my můžeme projít turistickým chodníkem jako lidé.

Z Vrcholu Rozsutca šup dolů do sedla Medziholie na báječnou občerstvovačku a dále už je to klasika hlavním hřebenem Kriváňskej Malej Fatry: Stoh, Poludňový grúň, chata pod Chlebom s nejlepší horskou kuchyní (dostáváme opět výbornou polévku). Za chatou pod Chlebom mívám vždy tak trochu krizovečku, stejně tak letos se mi na Malý Kriváň nejde úplně zlehka. Navíc tady zjišťuju, že jsem měla v GPS vadné baterky, které po pár km odešly. Tož nahazuju do krabičky náhradní AAčka a pokračuju i se záznamem.

Na chatě pod Kľačianskou Magurou se mi kromě lehkého občerstvení dostává také povzbuzení od Beskydských eliťáků, kteří si udělali výlet a přišli závodníkům zafandit. Marku, já ti dám „Už je to jen z kopce dolů s krátkou rovinkou“. Jsem tě proklínala v těch stoupáčcích, na které jsem nebyla psychicky připravená :D Vtipný byl taky Standa, kterého od vidění moc dobře znám (většinou ho vidím na bedně na různých závodech), ale dodnes jsme se osobně pořádně nesetkali. Tak Standa hned jako správný kámoš:

„Už jdeš, ne? Už tu sedíš dlouho, musíš už být odpočatá!“

„No dobře, tak já tedy asi jdu, odpočatá…“ :D

Klušu si to dolů, cestou mě dobíhá gentleman se startovním číslem 1018 (myslím), který mi nechce prozradit své jméno, ale mě se ptá, jak že se vyslovuje moje příjmení... To mládě okolo mě zvesela poskakuje, jakoby vyběhl před 10 minutama z domu (anebo si musel něco šlehnout… ve skutečnosti prý chce, abych ho zmínila ve své reportáži). A pak prý poslední otázka, jestli mu to sedne a ukazuje mi svoje stajlové sluneční brýle. Jou jou, fešák jsi. Ale více než ty (mimochodem boží) brýle s červenými obroučkami ti závidím tu energii. Po chvilce mládě pololetem odbíhá na hlavní občerstvovačku do Lipovca, kde se končí první část závodu, tedy cíl 50ti kilometrové trasy.

Poslední stovky metrů před kontrolou se otevírá les a já vbíhám pocitově na Saharu. Neskutečné vedro mě totálně vyšťavuje. Na kontrolu docupitám odrovnaná! Opláchnout se v miniumyvadle, natlačit do hlavy šťavnaté ovoce a avokádo s arašídovým máslem. Mňam! Kapustnicu s vděkem odmítám. Přemýšlím, že bych natáhla tělo podobně jako Peťo a Paťo, ale do toho přibíhá beskydská elita a Standa opět válí:

„Ty jsi ještě tady? Ale už jdeš, že? Už tu musíš být hrozně dlouho. Za chvilku tě dožene Linda!“

„No dobře, tak já tedy asi jdu, odpočatá…“ :D

Vzhledem na předpověď počasí nechávám v dropbagu lehkou větrovku a šiltovku, balím si nepromokavou bundu a nahazuju na fešáka čisté tričko. Cesta přes dědinu je opět jako v pekle, slunce pálí a žádný náznak větru. Na otevřené louce za dědinou kašlu na imidž, svlékám tričko a zakrývám si s ním hlavu. Uleví se mi až v lese, ve stínu. Hurá na Minčol, odtud už je to jen kousek za klukama z Horskej Služby na Martinských Holiach. Na poslední občerstvovačku Kuneradský zámok je to jen 11km, navíc hodně běhatelným příjemným terénem.

Pokračuju do poslední části závodu, posledních cca 26 km do cíle. Ovšem už po pár set metrech na mírně stoupající asfaltce tuším, že tady něco nehraje. Následuje asi nejprudší stoupák na trati, který bych si za normálních okolností vychutnala jako malé dítě, které dostane balíček bonbónů. Já se ale sotva vyškrábu nahoru a s přestávkami pokračuju ve výstupu na Hnilickou Kýčeru. Nechávám se průběžně předběhnout 4mi závodníky (všechny uklidňuju, že mám situaci pod kontrolou a že můžou pokračovat beze mě). Motám se jako bych byla po alkoholovém flámu, z posledních sil kladu pravou nohu před levou… A brzy je mi jasné, kde došlo k ERRORu! Já to tušila, že piju málo, že jsem měla pitný režim brát vážněji. Pila jsem počas závodu v těch vedrech tak málo, že se stydím Vám to množství přiznat. Někde jsem četla článek o tom, že mnohem více běžců skončí v horúčavách na „přepití“ než na dehydrataci. A tak jsem pitný režim silně podcenila. A teď na to doplácím.

Ulehám (už asi potřetí) na turistický chodník, abych spočla a nabrala energii. A za chvilku podivné hlasy a čelovka – to si Honza huláká na lesy, aby vyplašil medvědy. Honza pro dnešek přebírá roli pohádkového prince, který mě přišel zachránit! Dá mi napít ze své kolalokové limonády a nasype do mě poslední své adaptogény (v tu chvíli je mi úplně jedno, co to je, hlavně ať to zafachčí). Vypiju téměř všechny svoje zásoby vody. V sedle pod Hnilickou Kýčerou je ovšem pramen, kde vodu zase doplníme. Jsem jako znovuzrozená, zpátky ve formě (v rámci možností, přeci jen mám v nohách přes 80 km a 5000 výškových metrů).

Už nějakou tu dobu se okolo nás blýská ze všech stran, teď už dorazil i déšť. Poslední kilometry na trati dokola počítáme rozestup záblesků od hromobití. Blesky jsou naštěstí po celou dobu dostatečně daleko od nás. To divadlo na obloze, jaké jsme zažili, to se ani nedá popsat. Jsem moc ráda, že jsem tam nebyla sama. Když se dostáváme na poslední stoupání na vrchol Kľaku, překračujeme hromady krup. Tady to muselo vypadat!

Na vrcholu Kľaku dobíháme dva závodníky, se kterýma doklušeme až do cíle. Cestou ještě na Reváni zaklepeme na stan kontrolórům Ľubke a Radovi. Ti jsou z přečkané megabouře ve stanu ještě teď v lehkém šoku. No mají asi hodně silný zážitek. Hop sem, hop tam po rozbahněných serpentinách a za chvilku už jsme u chaty Veronika, v cíli Malofatranskej stovky, a to na děleném 9.-12. místě. Dozvídáme se, že večer Martin pro nepřízeň počasí a bezpečnost účastníků pozastavil (a později ukončil) závod. Na trati tak zůstalo a 100 kilometrovou trasu dokončilo jen 25 závodníků.

Mám za sebou další ultratrailový víkend, během kterého jsem se o sobě opět hodně naučila. Doplatila jsem na svou hloupost a v druhé části závodu jsem neměla daleko od kolapsu z dehydratace. Chybama se člověk učí a já věřím, že takto už nikdy nedopadnu. Na trati jsme zažili extrémní počasí – od strhujících veder po pekelnou bouřkovou frontu. Beru to jako perfektní přípravu (nejen) na zahraniční závody do vyšších hor. Naštěstí se v daných podmínkách nikomu nic nestalo a my – závodníci - si odnášíme cenné zkušenosti.

Nebylo by takových zážitků bez suprového organizátora Martina, který měl okolo sebe obrovské množství milých dobrovolníků. Lidé, kteří Vás na občerstvovačkách obskakují, pomáhají doplnit bidony, nabízejí rozmanité občerstvení, povzbuzují do dalších kilometrů… Veliké díky všem těmto lidem. A samozřejmě díky patří i těm, kteří mě v závodě materiálně podporují:

Oblečení MONTANE:

- fantastické vzdušné ultralehké kraťásky VKm Shorts,

- 2x tričko Sonic,

- v batohu pro případ nouze ultralehká větrovka Featherlite Trail Jacket a na noční část nepromokavá bunda Trailblazer Stretch Jacket

- batoh VIA Snap 4

Obuv: VIVOBAREFOOT Primus Trail L

Doplnění energie ve formě lahodných tyčinek před i během závodu a regenerační fajnové šejky od CHIMPANZEE SK.

http://petramuckova.com/

Článok bol zverejnený so súhlasom autora.