Malofatranská stovka MF100 (2017)

Radek Hrabčák

Je libo horské ultra? No proč ne, že? Mně libo nebylo. Když byla v zimě spuštěna registrace MF100, zůstal jsem netečný. Ale pak jsem po několika týdnech zaznamenal informaci, že registrace stále běží, i když už měla být vlastně dávno skončená a nenapadlo mě nic lepšího, než se teda přihlásit. Letos se totiž startovka plnila pomaleji, zřejmě kvůli tomu, že bylo potřeba splnit kvalifikační kritéria v podobě již absolvovaných stovek a také dodat potvrzení od lékaře, že jako člověku nic nebrání absolvovat podobné taškařice.

Kolem toho certifikátu se strhla ve stovkařské komunitě na facebooku docela velká diskuze, ve které se lidé rozdělili na odpůrce a na ty, kteří si potvrzení byli ochotni vyběhat. Já si o něj u své doktorky řekl, když jsem si na kole přijel postěžovat, že mě bolí v krku, čímž jsem ji i sestřičku rozesmál. Ale potvrzení jsem dostal. A pak už jsem se jen těšil.

A taky jsem se trochu bál, co se mnou udělají ty kopce. Trasa Malofatranské stovky totiž vedla pěkně po hřebeni Kriváňské Fatry a následně i Lučanské Fatry. Délka jen 105 kilometrů, to by bylo v pohodě. Ale celkové převýšení přes 7 kilometrů dávalo tušit, že to nebude zadarmo a kopců si užijeme až až.

A jaro pěkně ubíhalo, energie na rozdávání, tak jsem tam sypal jednu stovku za druhou. Až na Štefánik Trailu na začátku června mi přišlo, že už jsem nějaký unavený a asi by nebylo od věci trochu ubrat plyn. Ale na stahování kalhot před brodem bylo ještě daleko, malofatranskou stovku si určitě užiju. Jen s tím zavoděním jsem to už moc růžově neviděl. Kopce jsem v Brně viděl akorát z rychlíku a taky bylo třeba se podívat pravdě do očí v tom, že letos se na startovce sešlo plno mnohem kvalifikovanějších běžců než jsem já.

Startovat se mělo z Terchové v sobotu 1.7. ráno v šest hodin. Nechtěl jsem cestu hrotit přes noc, a tak jsem vyjel hned po práci s tím, že na startu přespím. A protože nedávám spaní v tělocvičnách, tak tentokrát jsem zvolil strategii přespat v autě. Což mi nakonec docela vyšlo. Sice jsem se budil, ale jinak jsem nějakých šest sedm hodin naspal, takže celkem cajk.

Při registraci na startu jsem poprvé v životě zažil kontrolu povinné výbavy včetně kontroly pojištění pokrývajícího i zásah horskou službou. Pro tyto účely jsem si od letoška pořídil členství v Alpenverein.

sobota 1.7. 2017

Ráno jsem vstal kolem páté a měl jsem co dělat, abych se stihl nachystat na start. Převléct, nasnídat, dobalit věci, nachystat drop bag do cíle, uff. Na start k Jánošíkovi vyrážím pět minut před šestou. Začíná pršet a všichni se tlačí pod plachtu trhoveckého stánku, tak se tam tlačím taky. A protože prší čím dál tím víc (spíš už padají trakaře), tak z batůžku lovím bundu. Dost jsem před startem přemýšlel, jestli mi bude stačit promokavá, ale lehká větrovka, nebo nepromokavá, zato větší bunda s kapucí. Nakonec jsem zvolil to druhé. Norové hlásili pro hřeben kolem deseti stupňů a déšť, tak jsem vsadil na jistotu tepelného komfortu, i když jsem měl podezření, že bych to i v deseti stupních přežil v pohodě v tričku.

V šest hodin v tom největším lijáku nás organizátoři odstartovávají a my se vydáváme po silnici do Vrátnej doliny. Z vyprávění vím, že toto je jeden z mála relativně rovinatých úseků, tak to spolu s ostatními klušu. Už po stovce metrů mám boty durch, na potoky vody shora plynule navazují potoky vody zdola. Nikam se moc neženu, chci to hlavně přežít.

Ostatně po pár kilometrech asfaltová pohodička končí a my se vydáváme doprava po modré na hřeben na Baraniarky. Naštěstí už aspoň přestává pršet, ale bahno na cestách a pěšinách bude vysychat ještě dlouho. Místy je to postup klouzáním vpřed. Jsem šťastný za hůlky, jen se modlím, abych je někde nezlomil. Čas od času se stane, že jak mi ujede noha, zůstávám viset jen na hůlkách. Nahoře na hřebenu vede pěšinka po skalách. Vlevo křoví, vpravo sráz, pěkný úvod. Jak se otevřou výhledy, tak fotím, šak jsem říkal, že dneska nikam nespěchám.

Na hřebenu Baraniarek. V Žilině svítí slunko, tady ještě chvílemi mrholí.

Mišo Šranc plný sil na hřebenu Baraniarek.

Pohled z Kraviarského přes dolinu na Rozsutce. Tam někam teď míříme.

Poslední pohled na hlavní hřeben Malé Fatry před seběhem z Kraviarského dolů do Vrátnej doliny. Ten hřeben poběžíme zleva doprava, ale nejdřív musíme vylézt na Rozsutec.

Z hřebínku sbíháme zase dolů do Vrátnej doliny, kde je první občerstvovačka. Od ní nahoru pod lanovku a po žluté doleva k chatě Na Grúni a dál po modré dolů do Štefanovej. Jsou tu pěkné penziony a já přemýšlím, že proč vlastně nejedeme někdy na víkend třeba sem, šak je to z Brna kousek… Kecám s klukama, cesta celkem ubíhá.

Obíháme se s holkou, co si nevzala hůlky, ale zjevně toho lituje, má místo nich v ruce dva klacky. Jen ta délka moc neodpovídá, myslím, že jí pomáhají spíš psychicky. A jak tak stoupáme, najednou žebřík, vodopády… Šak Jánošíkové diery jsou jinde, ne? A je to tak, toto jsou Horné Diery. Mišo Šranc u jednoho vodopádu pije tu živou vodu z potoka a následně mi mizí sedmimílovým krokem a už ho až do cíle neuvidím. Zkouším to po něm, voda docela dobrá, ale moc nezrychluju. Naopak před sebe pouštím dalšího stovkaře. Má skoro dva metry a dlouhé nohy. Na každý jeho krok já musím udělat dva a je udivující, s jakou lehkostí stoupá do kopce.

Takový slovenský ultratrail :). Horné Diery cestou na Rozsutec.

Po modré přes Horné Diery směr Velký Rozsutec. Popili jsme vodu z vodopádku a pak po řetězech nahoru.

A pak v sedle pod Tanečnicou vede jedna zelená doleva a jedna doprava. Kluci vypadají přesvědčeně, že doleva dolů a i mě to přijde logické – přeci nebudeme furt stoupat, vždycky to nejdřív ještě zklesá do nějaké roklinky, aby to stoupání mohlo být větší, ne? A tak nic moc neřeším a vydávám se doleva. Dolů z kopce to jde parádně. Do té chvíle, než před sebou vidím do protisměru závodníka. „Kampáááák, Kuzmo Kuzmičíííí?“ A on je zase vyvalený z toho, kam se všichni ženeme. Správně je to přeci tam, odkud běžíme.. Takže rychlý pohled do mapy a ahááááá a kruci.

Morál na bodu mrazu, než se vyškrábu zpátky do toho kopce, tak mě předběhnou poslední zbytky davů, co jsem ještě nechal za sebou. Uff. Doteď plus mínus v davu a najednou na chvostu. Prdím na to a tahám z batůžku rohlík a svačím. Za chůze, tolik soudnosti ještě mám.

No a pak v sedle Medzirozsutce na nás čeká maník od Horské Služby a posílá všechny závodníky na další občerstvovačku v sedle Medziholie oklikou po modré. Prý nahoře na Rozsutci se ještě před chvílí blýskalo a v tom dešti by to tam nebylo úplně bezpečné, tak se rozhodli závod odklonit traverzem. Vůbec neprotestuju. Sice jsem se na Rozsutec těšil, ale už teď vidím, že těch kopců nebude zrovna málo, a tak jsem docela vděčný za ulehčení.

Koneckonců ani ten traverz není zadarmo. Teda jako kopce nic moc, ale pěšinka s bahnem taky není zrovna ideál na pohodový běh. Trochu se mi vrací morál, když zahlédnu Romana Babuliče. Tak to ještě nebudu beznadějně vzadu, jiskřička naděje zaplála.

Stoupání do sedla Medziholie. Fotil Lukáš Podolák.

Sedlo Medziholie, ušetřili jsme síly, když jsme nešli na Rozsutec, takže pohoda. Fotil Lukáš Podolák.

Na kontrole v sedle Medziholie nás vítají další borci z Horské služby a plné stoly. Dávám klasický letní dvojboj Cola – meloun. Je tu legrační pohled na ostatní běžce. Vesměs nohy od bahna až po kolena a není nouze ani o zabahněné zadky.

A po občerstvení mě čeká výstup na Stoh.  Zblízka nevypadá tak vysoký jako je. Všechny zdejší kopce mi přijdou z dálky mnohem větší než jsou, přeci jen to nejsou žádné Tatry nebo Alpy. Tím ale neříkám, že bych snad byl schopen je běžet směrem nahoru, to zase prr. Pěkně s hůlkama nasadit robotické tempo a pokud možno na nic nemyslet.

Selfie na Stohu.


Pohled ze Stohu. Teď dolů, abychom mohli zase vystoupat na Poludňový Grúň (ten kopec vlevo).

Ze Stohu dolů nás čeká jízda po tobogánu. Nahoře na louce to ještě jde. Jen pobavím pár okolních běžců baletní piruetou. Pravý Saigon nastává dole v lesíku. Cesta se mění v mazlavý tobogán. Záhy volím variantu lesem, kde je sice taky uklouzaná pěšina, ale aspoň se můžu zachytávat o stromy. Tý jo, chtělo by to nějaké boty s pořádnýma špuntama. Moje NB Leadville jsou tu poněkud bezradné. Prostě to klouže jako pr…

Peter Knížat v sestupu ze Stohu právě předvádí blátivou techniku pohybu vpřed.

A dál mi to splývá. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, sem tam oběhnout nějaké turisty, co se konečně začali objevovat. Už se vidím na Chatě pod Chlebom, kde je další občerstvovačka, ale v těch kopcích kilometry ubývají jaksi pomalu. V sedle za Hromovým sbíháme z hřebenu po žluté značce. Traverzujeme svah a dole si nejsem úplně jistý, jestli náhodou neodbočovala pěšinka jinam. Tak zpomaluju a rozhlížím kolem, když v tom slyším bzučení dronu. Ha, to bude Adam Lisý a tím pádem vím, kudy kam. Mířím za zvukem a fakt, chvíli na to už zdravím Adama v kosodřevině. A chata je za rohem, hurá.

Asi někde ze stoupání na Poludňový Grúň…

Stoupání na Poludňový Grúň

Stoupání na Poludňový Grúň. Vzadu z mraků vykukuje Velký Rozsutec.

Steny, hřeben Malé Fatry. Vlevo Vrátna dolina.

Na kontrole na Chatě pod Chlebom mají chleby se sádlem, to si dám! Doteď byly samé sladké věci nebo ovoce a já mám chuť na slané. A sádlo aspoň trochu zaplácne žaludek, nesnáším, když mi v něm kručí. A zase tak rychle neběžím, aby mě to limitovalo :). Taky dávám celý Birell. Trochu s tím zápasím, klasika. Trávím tu docela dost času, ale co už.

Z Chaty pod Chlebom se musíme dostat zpátky na hřeben, takže stále do kopce. Přichází nějaká přeháňka, navlékám si kvůli tomu bundu, ale nestálo to za to a za chvíli ji zase sundávám. Po zelené cestou na hřeben koukám po zemi po šutrech. Tím se na stovkách bavím docela často – když stoupám a neběžím, tak sleduju, co za šutry tam jsou. Co kdybych našel třeba nějaký pěkný krystal živce ;-)

Někde kolem Pekelníku mě fotí Lukáš Budínský a docela se mu to povedlo. A zase je to nahoru dolů. Ze sedla Priehyb uhýbáme na další traverz po žluté a opuštíme hřeben. Tenhle traverz se mi moc nelíbí. Taková zabahněná pěšinka úbočím. Chvílemi po loukách, chvílemi lesem, ale hlavně mě začal zlobit malíček na pravé noze. Při došlapu pálí, jako bych ho škrtil. Potřeboval bych teď běžet spíš na druhou stranu, abych zatěžoval nohy zase jinak. No ale co už, utěšuju se tím, že nic netrvá věčně.

Seběh z Velkého Kriváňa. Před námi Pekelník.

Vpravo Pekelník, Vlevo vzadu Malý Kriváň. Tam všude běžíme.

Cestou z Veľkého Kriváňa na Pekelník. Fotil Lukáš Budínský.

Pohled z Pekelníku na Malý Kriváň

Hřeben Malého Kriváně (vrchol uprostřed nahoře).

Pohled zpět z Malého Kriváně

A taky že ne. Odbočka doleva na zelenou kolem Kľačianskej Magury. Začalo klesání a já se trhám momentálnímu parťákovi a mizím směr kontrola na chatě Na Kľačianskej Magure. Tam je další živá kontrola. Poslední živá před Lipovcem v údolí Váhu, kde končí trasa Malofatranské padesátky a kde se střídají štafety. Dávám si vánočku s nutelou. Akorát nemají Colu, tak volím pohárek Kofoly, ale je to slabá náplast. Na druhou stranu žaludek je momentálně v pohodě, o nic nejde.

A vyrážím do poslední etapy před půlkou trasy. Až k partizánskému památníku na Panošiné je to zvlněné, běžím to na indiána. Drží se mě jeden běžec, ale nějak se nemá k tomu, aby mě předběhl, tak se hecuju k vyšším výkonům. U památníku zjišťuju, že je to štafetář, tak s tím se nahánět nemusím. Pouštím ho dál samotného a já si klušu dolů z kopce na pohodu. Nacházím cestou dva obaly od gelů, tak je beru. Není to poprvé, za celou cestu z Terchové jsem jich našel asi pět. Trochu mi to kazí náladu, že jsou tam mezi těmi běžci vepředu i tací, kterým je zatěžko ten pidi obal od GU gelu (a ještě podobný, ale stejný formát) strčit do kapsy a vyhodit až třeba na občerstvovačce. Dole ve vesnici už jsou moje myšlenky jinde.

Dobíhám na občerstvovačku. 54km (podle hodinek) v čase 10 hodin 20 minut. To je tempo, panečku! Nic pro slabé nátury a hlavně si z toho nic nedělat, budou v životě ještě i rychlé běhy :) Potkávám tu Honzu Týčeho. Na Štefánikovi jsme si v noci pěkně pokecali, zkusím si pohnout, ať mi nezdrhne. Od Rada dostávám kuřecí polívku, kterou následně doslova vypiju. K tomu Colu, doplnit vodu a ať se práší za kočárem. Celé mi to trvalo asi 8 minut. Honzův odchod jsem stihl, takže čistej dres.

Sovětská 152mm houfnice vzor 1937 ve Vrútkách.

Po silnici přes Váh na druhou stranu údolí je to po silnici pěkná otrava a trvá to dýl, než to vypadalo na mapě. Od kanónu u benzinky to už je pořád do kopce, ale aspoň přírodou. Místy do pořádného kopce. Vladko Nosáľ o tomhle stoupání mluvil, že prý to je pomalé. A na palici. Sil už není na rozdávání. Za půlkou nechávám Honzu, ať si jde své tempo, já musím zpomalit. Dávám si druhý rohlík se slaninou, co s sebou táhnu, piju, fotím… U kanónu pod Minčolem se na chvíli zastavím… Někde kolem Minčolu mě předhání Janka Žuffová. Snažím se jí z Minčolu dohnat, občas ji vidím v dálce před sebou, ale nejde mi to. Uff.

Ze stoupání na Minčol. Dole na slunci Martin, hory za ním jsou Velká Fatra.

Sovětský divizní kanón 76,2mm vzor 42 pod Minčolem.

Takhle nějak jsem to doklepal až na Martinky. V Rotundě nahoře na sjezdovce na nás čekají chlopiska od Horské služby a už se to servíruje. I kafíčko jsem dostal. Vánočku s nugetou, Colu… Joj, jak by mi tu bylo dobře. Taky nějak přišla řeč na medvědy a že prý „já se medveďov nebojím, hovädzinu vraj nežerú“. Taky tu vysedává Emil Páleník. Janka vyráží a já chvíli po ní. Ale stejně jsem ji zase nedohnal. Teda vlastně dohnal, ale jen na chvíli, pak jsem zase začal fotit a byla v čudu. Taky Emil mě předběhl.

Pohled na Martin a Velkou Fatru z Martinských holí.

Podvečerní nálada na Martinských holích.

Na Martinských holích mě opět dobíhá Emil Páleník.

Podvečerní nálada na Martinských holích.

Poslední fotka z Martinských holí. Zub uprostřed na obzoru je Kľak. Tam míříme a z něj už bude jen seběh do cíle ve Fačkovském sedle.

Vbíhám do lesa. Na 69. kilometru má být jedna neživá kontrola s orienťáckými kleštěmi, tak ji začínám vyhlížet. Už jich pár po trase bylo, vždycky se snažím podle hodinek přibližně orientovat, kdy asi tak mají být, abych je neminul. Některé seděly přesně podle kilometrů v itineráři (s přesností doslova na stovky metrů). A teď hodinky ukazují už skoro 70 kilometrů a kontrola nikde. Je to pořád z kopce, tak začínám být nervózní. Přemýšlím, jestli jsem ji nemohl někde minout. Varianta vrátit se do toho kopce mě vůbec neláká, tak se snažím udržet klid s tím, že zatím jsem je vždycky viděl, tak snad to tentokrát bude opět podobně a nebude lehké ji minout. Nakonec, když už hodinky ukazují skoro 71 km, ztrácím klid a tahám mobil s mapovou GPS. Itinerář říká „Pod Hornou lúkou“ a v mapě je něco podobného přede mnou necelý kilometr. A já myslel, že Horná lúka logicky byla ta nahoře. A ono ne. Je to ta dole. A fakt, u toho rozcestníku na 72. kilometru kontrola byla. Tak to bychom měli. Teď už jenom spadnout něco přes 600 výškových metrů do Kuneradu, kde na mě čeká další občerstvovačka.

Je to nekonečný seběh. Před Kuneradem už začíná být šero a mně se nechce vytahovat čelovku, šak za chvíli budu na kontrole, to dám. Na medvědy nemyslím. Dohání mě jeden štafetář a asi kilometr běžíme spolu, než ho posílám napřed, že už tak dlouhé souvislé běhy nedávám. A prý že vypadám v pohodě, že někteří z těch, co obíhal, už vypadali jako trosky, zatímco já stále s úsměvem :). A že se bojí medvědů.

Na kontrole se dávám do pořádku. Pořádně se napít! Čeho asi? Coly! S jídlem to slavné nebude, žaludek si neprosí. Něco pojím, ale žádné velké nacpávání. Doplnit vodu a hlavně připevnit na ruku baterku na dobíjení hodinek. Zapojuju kablík, šťáva teče, super. Na hlavu čelovku a do kapsičky batohu aktivovat rolničku proti medvědům. Ještě jsem s ní nikdy neběžel a dělá docela randál, tak jsem zvědavý, jestli to nebude moc na palici. Doteď byla ticho, ocelová kulička uvnitř se dá jednoduše zklidnit magnetem.

Vyrážím dál už do tmy, po modré se musím dostat zpátky na hřeben. Takže pro změnu stále do kopce. Pěkně si to mašíruju, běh nehrotím, kablík v hodinkách má tendenci se při pohybech ruky uvolňovat. A hodinky musím trochu oživit, už byly pod dvacet procent baterky. A jako správný ultramaratonec vyznávám pravidlo „it’s on Strava or it didn’t happen“ :). A tak šlapu a šlapu. Pak končí asfaltka a kopec se napřimuje a je čím dál prudší. V tom největším stoupání do sedla Majbíková před sebou vidím čelovku. Super! Hodinky se mezitím dobily skoro na padesát procent, to by mělo do cíle stačit. Sundávám z ruky nabíječku, beru hůlky do obou rukou a hybaj hore.

Čelovku doháním a předháním. A i ten hřeben přišel dřív, než jsem myslel. Ve stoupání na Grúň doháním další asi tři lidi. Nějak se tam motají, ani nevím jak a jsou za mnou. Hřeben se trochu narovnává, tak se dávám zase do běhu. Asi jsem si tou chůzi odpočinul. Ono teda podle Stravy je to spíš taková rychlejší chůze, ale v noci mi všechno připadá rychlejší. Z kopce běžím a do kopce se plazím. A modlím se, abych nenarazil na medvěda. Pěšina vede místy relativně hustým houštím, tak když do toho vběhnu, moc bych se nedivil, kdybych ho překvapil. Ještě, že mám tu rolničku.

A už se těším na další občerstvovačku v sedle pod Hnilickou Kýčerou. V Kunerade mě namotivovali, že tam bude polévka.

A jak to dopadlo? Klasika. Dobrat vodu, napít Coly, zase něco pojíst, ale polévka není. Prý čaj kdybych chtěl. Hmm, to ne. Tak co už, nějak už to doklepu. Aspoň že tu mají ten oheň. Móc dobře se u něj sedí.

No a dál zase honím čelovky před sebou. Kus za poslední kontrolou prý chalani asi deset patnáct minut přede mnou viděli medvěda. Byli na něj čtyři, tak se lekl a utekl. Já mám jen tu rolničku a pro strach uděláno (dokud taky nepotkám medvěda…). S jedním chalanem se docela dlouho navzájem táhneme, vlastně až na Kľak. Asi jsem nabral druhý dech nebo co, protože každou chvíli někoho předbíhám. Nebo mi to tak aspoň přijde. Vrcholí to na Kľaku. Ve stoupání na vrchol se zařazuju za vláček asi šesti čelovek. Nic neříkám, ale ti přede mnou asi mají pocit, že jsem rychlejší, tak mě postupně jeden za druhým pouští. Nahoře u kříže si jen tak zvolám „Severný pól byl dobyt“ a po chvilkovém zaváhání už to mastím dolů kopcem. Když už jsem ty lidi předběhl, tak je potřeba pozici udržet, ne?

Na Reváni mají být poslední kleště na neživou kontrolu. Míjím rozcestník a nikde nic. K tomu cedule, že značka byla přeznačena, tak snad tím nic nezkazím, když půjdu po té nové značce. A je to do kopce. Jak tooo? Šak to mělo být už jen z kopce, ne? Uff. Moc nad tím ale nepřemýšlím, víc mě znervózňuje ta kontrola. Dost si oddychnu, když dole v lese vidím na jednom stromě odrazky. To bude ono!

A bylo. S úlevou cvakám poslední kontrolu a jedééém. Teď už nic neřešit a fofrem do cíle. Hlavně se neohlížet. Ještě v lese předbíhám třetí holku a myslím, že asi dva další běžce. Už se vidím v cíli! Teď už kašlu na stehna, ať to stojí, co to stojí. Do Fačkovského sedla bez zastavení, do kopce do cíle už jen indiánem. Dole v sedle jsem se přeci jen nakonec ohlédl a žádnou čelovku jsem neviděl, tak snad už mě nikdo nepředběhne.

Cílovou bránou procházím tři minuty před třetí hodinou ranní. Jsem 35. Ale spokojený. Z Kuneradu jsem předběhl odhadem tak patnáct běžců. Vždycky, jak zacítím cíl, tak mi to jde líp :) A parametry? Cca 104 km, celkové převýšení podle hodinek 6740 m, čas 20 hodin 57 minut.

V cíli ve Fačkovském sedle s kusem žvance (čínská polívka, toho času lahoda pro můj žaludek). Fotila Eva Kovalčíková.

Průměrné tempo 12:08/km (4,9 km/h) :-). No jo, jako to už není moc běh, spíš taková rychlá turistika. Ale dala mi zabrat. Druhý den ráno mám problémy chodit po schodech, a to je co říct, to už se mi po stovkách nestává. Trasa byla moc hezká, líbilo se mi to. Docela přemýšlím, že bych chtěl z toho času něco stáhnout. Hodinku, dvě… Vzal bych si na to příště menší batoh. Táhl jsem s sebou na můj vkus dost věcí. Osm gelů, dva rohlíky se slaninou… Měl jsem obavy z toho, že mezi občerstvovačkama budu mít hlad, ale jak se zdá, tak jsem se bál zbytečně. Taky místo nepromokavé bundy příště v podobném teple bude stačit větrovka… No uvidíme. A hlavně natrénovat kopce! Což teda v Brně bude vyžadovat trochu úsilí, ale nějaké nápady mám, tak snad to klapne.

A samozřejmě díky organizátorům! A Dzině Ferencové (kdyby to někdy četla) díky za ten poslední taxík do Žiliny. Klaplo to bez problémů a na oběd už jsem byl doma v Brně ;-)

Důkaz místo slibů.

Moje startovní číslo.

http://alex.fortif.net

Článok bol zverejnený so súhlasom autora.