Prešporský Ultra Trail (2015)

Radek Hrabčák

Tuhle stovku jsem našel v kalendáři někdy koncem léta. Z Brna je to kousek, parta organizátorů slibující kvalitu a dobrou náladu, tak šup šup ať už jsem na startovce. Je to 103 km s převýšením nějakých 3500 metrů, vesměs v kopcích Malých Karpat kolem Bratislavy. Ještě odkaz na webovky.

Po přihlášení jsem dlouho nic neřešil, až asi týden před startem jsem si pročetl propozice a zjistil, že start a cíl nejsou zrovna na stejném místě. A ať bloumám jak bloumám, vychází mi, že je smysluplnější nechat auto v cíli. Zažít noční spoje po závodě se mi zrovna nechce a vůbec, kdo ví, jak budu vypadat. Akorát to znamená, že budu vstávát o hodinu dřív, abych si mohl užít ranní výlet šalinou přes celou Bratislavu.

sobota 24.10.2015

Takže ve finále vstávám o půl třetí, po půl čtvrté vyzvedávám v Medlánkách Michala Turka a pak už jen šlapu na plyn, abychom nejpozději o půl šesté zaparkovali u cíle, jinak nám ujede jediná smysluplná šalina na start.

To se všechno podařilo a my stojíme na zastávce na Detvianske. Počítal jsem s tím, že budu potřebovat drobáky do automatu na jízdenky. Jenže moje euro mi to vytrvale vrací, chce to zjevně přesně. Tak to je průšvih, už mám jen 65 centů a lístek stojí 90. Naštěstí se mi podařilo vydyndat chybějících 25 centů z nějakého mladíka, co se zrovna nachomýtnul. Nabízím mu to euro, co mi zbylo, ale nechce.

Jede nás víc běžců. Taky projíždíme tunelem, fíha. Netušil jsem, že jsou v Blavě takové atrakce. Po půl sedmé přistáváme v Dúbravke. Venku je pěkně frišno. Nebral jsem si ani větrovku, tak snad to nějak přežiju. V domě kultúry mířím k prvnímu stolečku, předávám úplatky na úspěšné dokončení a Slavovi hlásím svoje jméno. A že prý mám mazat na stovku, tohle je padesátkařský stolek. Aha.

Pak už jen navštívit záchody, poslední přebalení a už se hrneme ven na parkoviště k Lídlu, odkud se bude startovat. Je tu pořádný dav lidí.

A jedem. Nechtěl jsem to hned od startu hrotit, ale nedá mi to a proklusávám se davem do čela. Tempo je poklidné a za chvíli už jsem někde kolem první desítky. Tak to by mohlo stačit. Sem tam mě někdo předběhne, sem tam předběhnu i já, relativně v klidu si pobíhám. Několikrát potkávám běžce v šusťákách, co do mírného kopce funí jak lokomotiva. Na ruce má zelený pásek, takže stovkař. Nakonec mě předběhne, ale nechávám ho a nevěřím, že to takhle vydrží až do cíle.

V jednom místě mi podklouzla bota a já přistávám na boku. Kromě modřiny naštěstí bez následků. Mám nové botky, což byl trochu risk, ale seděly dobře, tak jakýpak copak. Jen ta přilnavost není taková, jak slibovali v internetových recenzích. No ale na Internetu se toho napovídá…

Sandberg

Na Sandbergu se kochám, jsem tu poprvé a je to tu super! Chvílemi pobíháme na hranici inverze, pěkně pěkně. Na kontrolu na Devíně na 11. kilometru dobíhám za hodinu a dvě minuty. Tak na bednu to asi nebude, ale jinak jsem s časem spokojený. Jen na kontrole nevím, co dřív, těch dobrot! Nakonec se umravním, těch kontrol bude přece víc a už od rána mám v žaludku šutr, lepší počkat, až se to usadí. Takže beru jen colu a banán a hybaj dál.

Další živá kontrola je na Dúbravské hlavici už po čtyřech kilometrech. Tak to tam nedoplňuju ani vodu. Dostávám nálepku a ještě se mě holčina ptá na heslo. Jsem zmatený, k čemu heslo? Prý k čemukolvek. Tak říkám: „pařák“! Zdá se mi být totiž docela hic pic. Teď je zmatená zase ona. Nakonec jsme si vyjasnili, že chtěla vědět, jestli mám heslo z předchozí kontroly :o). Aha.

Tak a teď deset kilometrů přes město. Hup šup. Kousek před Karlovou vsí mě dobíhá chalan, že prý pozor na to značení, že není naše a máme jít po červené. Aha. Chvíli kecáme, i o časových plánech. Tak říkám, že bych chtěl pod patnáct hodin, že zatím to jde. Běžíme kus spolu, ale před domkama si ještě chci odskočit, tak ho nechávám běžet. No a pak hned za prvním mostem kufruju. Pouštím to ulicí z kopce, ale nikde žádná značka ani fáborky. Tak koukám do GPSky a ej, špatně! Mezitím mě předbíhají další běžci.

Pak mi to nějak splývá, Mlynská dolina, cenné sekundy čekání na zelenou na přechodu u sjezdů z dálnice, stoupák s novými vilami na prodej, Slavín… V patách mám nějakou holku, jejda! Naštěstí je to padesátkařka, Gábika Ambrušová. Jakože nic proti holkám, ale zatím nejsem tak dobrý, abych vždycky končil v cíli před nima, a tak, když se zadaří, je to super! :o)

No a už je tu kontrola na 25. kilometru pod Slavínem. Přibíhám s úsměvem, doplním vodu, do ruky koláč a chleba a hybaj dál. Horským parkom dolů to jde samo. Pak na Kramároch čekám chvíli na zelenou na přechodu přes dvouproudovku, ale nakonec ztrácím nervy a když zrovna nic nejede, mastím to na druhou stranu. Ještě chvíli a budeme za městem. Před Červeným mostem se náhle třese křoví u cesty a vylézá z něj Emil Páleník. Tak se ho ptám, jestli tam našel kontrolu :)

Dole v údolí nad Vojenskou nemocnicí je spousta běhuchtivých Bratislavčanů. Ale žádnému se nechce po červené na Klanec, to je divné. Aha, ono je to do kopce :). Celou cestu jsem zvědavý, jestli ta kontrola, co jsem na Klanci vyfotil během Rýchliku Zoška Bratislava, stále platí. Ale ne, je tam jiná. Taky dobíhám toho chalana z rána a ještě jednoho. Běžíme po žluté dolů do údolí. Po asfaltu tam zrovna běží dvě holky, ale zase se jim nechce po žluté nahoru na Kamzík. Ten chalan z rána se jmenuje Mišo Kacko. Upozorňuje mě, že nás čeká pořádný krpál.  A prý je to asi 4 km. Hmm, tak to nééé. Věřím mapě a mapa říká maximálně dva. Nechávám kluky za sebou a dupu a dupu.

A nahoře na kopci je Slavo a chlebíky s masťou. A Cola.

Trail po žluté od rozcestí Pod Chlmcom

Cestou z Kamzíku je to po červené na rozcestí Pod Chlmcom. Kousek před rozcestím se přidává chalan s batohem. Klusá vedle mě a ptá se, jak to jde. A že taky chodí stovky. U rozcestí dobíháme jeho partu a holky se smějí, že si našel parťáka. Ale jdou rovně a já musím doprava po žluté. Začíná krásný houpavý trail, radost běžet. A dole pod kopcem je další živá kontrola. Nabízí bio škvarky. A spoustu dalších dobrot. Nabírám vodu do plna, protože na další kontrolu do Marianky je to nějakých 17 kilometrů. Chlebík do ruky a už si to mašíruju po asfaltu do kopce na Spariská.

Nahoře na kopci koukám, že mě zase dohání Mišo s nějakým chalanem z padesátky. Tak počkám a dál jdeme spolu. Chalan nás přemlouvá, že ať běžíme. Moc se nám nechce, no tak ale teda jo no. Kecáme s Mišom a najednou koukám chalan za námi nestíhá. Že prý běžíme moc rychle. Haha, to se povedlo :) Tak zase přecházíme do chůze. Na Spariskách se dělí trasa padesátky a stovky, loučíme se s chalanem a vyrážíme dál jen ve dvou.

Posílám Michala několikrát napřed, ať běží, jestli má síly. Ale nechce, že se bojí, že by to přepálil. Radši půjde se mnou. Z kopce má většinou větší drajv, do kopce zase vedu já. Kecáme o všem možném a kus před rozcestím Pod Chlmcom potkáváme v protisměru Michala Turka. Kampááák, Kuzmo Kuzmičííí? Že prý potkal už tři běžce, ale až my jsme ho upozornili, že jde špatně a měl odbočit na žlutou. No, je to jasné, kdo nemá v hlavě, má v nohách :) (Ráno v šalině jsem ho ještě učil, že co nemá, to nepotřebuje.)

Cestou do Marianky.

Do Marianky je to sice z kopce, ale je to nějaké nekonečné. Na kontrolu na 55. kilometru dobíháme v čase 6:14, not bad. Ale dáváme si tu pěkně na čas. Hned po doběhu nabírám sýr a cibuli a cpu si to do pusy. Uááá, taková dobrota.  Taky colu, doplnit vodu, protože teď to bude na další kontrolu dokonce 22 kilometrů. Mizím i na záchod, abych nemusel do křoví jako Emil Páleník. No myslím, že jsme tu strávili nejmíň čtvrt hodiny.

Pánova Lúka

Do kopce chodíme, jinak se snažíme pobíhat. Mišo slibuje na Pánove Lúke fotografické scenérie. A má pravdu, je tu pěkně. I kus za touhle loukou je taková jakoby savana, že na chvíli zastavuju a fotím o sto šest. Tak mě to nabíjí, že to dál po modré do amfiteátru v Rači pěkně rozbíhám. Další hezký trail, natahuju krok a pouštím to dolů, je mi krásně. Dole opsat kontrolu a hybaj po asfaltu do kopce zpátky na hřeben a pak do Stupavy.

Po modré z Pánovy Lúky na Vypálenisko

Savana na modré

Savana na modré

Ve stoupání na Zbojníčku nás v protisměru míjí hlavní voj padesátkařů. Potkáváme i Honzu Suchomela, přeje nám, ať si tu druhou půlku pěkně užijeme. A těch holek, panečku. Proč jich tolik nechodí i na stovky?

Před Stupavou nás předbíhá pár stovkařů, pamatuju Adama Lisého, ostatní neznám. Dochází mi cukry, ale do Stupavy je to kousek, tak to neřeším. Jenže… ten kousek je pořád delší a delší. U kostela stále nic, jen šípka, že kontrola doprava. Tak valíme do nějakého parku, ale nevypadá to, že by tam měla být nějaká hospoda. Nakonec se Mišo ptá nějaké paní a prý že po padesáti metrech vpravo. A fakt! No tak to bylo už za pět dvanáct.

Cestou do Stupavy

Než nám servírka donese guláš, tak do sebe tlačím chleba s masťou, doplňuju vodu. Mišo se převlíká do suchého trička. Guláš výborný, tlačím ho do sebe nadsvětelnou rychlostí. Žaludek drží, žádný problém, paráda. Mišo se chce ještě kvůli něčemu zdržet, ale už se do mě dává zima, tak se nakonec vydáváme dál. Ještě tlačím druhý chleba s masťou, ale to už nebyl moc dobrý nápad, přežral jsem se. A to se pak běží blbě.

No, ono se po 77 kilometrech tak jako tak neběží zvlášť dobře, ještě když k tomu člověk na kontrole rozkysne. Takže ten rovinatý asfalt od kontroly dáváme chůzí. A stoupání na Pajštún samozřejmě taky. Nahoře cvičí mladí horolezci a kus za nimi stezku blokuje mladý kovboj s velkým bičem. Naštěstí ho kamarádi upozorňují, že se blíží běžci, a tak nás pouští dál. Ale zase tak moc neběžíme, ono je to totiž pořád ještě do kopce až na Kozlisko.

Zřícenina hradu Pajštún

Kontrola pod Kozliskom chybí a dobíhají nás dva běžci, co jsme se potkali ve Stupavě na kontrole. Tam byli teda tři, ale ten třetí si dal asi oraz. Už začíná být tma, vytahuju čelovku. A taky čepici a rukavice. Joj, teplíčko!

Zpod Dračího hrádku až po Košarisko po asfaltu mírně do kopce. Sem tam se rozbíháme pod záminkou oslavy všeho možného (jak jinak oslavovat, než během, no ni?), ale většinu toho jen tak pochodujeme. Nekonečná cesta. Stále dokola přepočítáváme, kolik kilometrů že nám to ještě zbývá, ale intelektuální kapacita ke konci stovek už nebývá na výši, tak jsou to všechno spíš takové odhady.

Kus za Košariskem je na cestě nápis H20. Voda, hurá! Nabírám hned do láhve a piju. Už nemusím šetřit, paráda. Před Salašom vidíme čelovku a pak reflexní pásky na gatích. Někdo před námi utíká a nechce počkat. No toto.

Ze Salaše už by žádný vážně míněný kopec neměl být. Jen nějaké tři kilometry houpání na Biely Kríž a pak čtyři z kopce do Rače. Na ten Biely Kríž to muselo být víc, běžíme běžíme a rozcestník furt nikde. No a pak dolů do Rače šel Mišo v čele a chytil druhý dech či co, normálně za ním vlaju a mám toho až nad hlavu. Asi mi oplácí ta předešlá stoupání do kopců :o) Na chvíli zpomaluju, abych do sebe lupnul jeden Carbonex. Ještě zapít vodou a teď už to snad nějak doklepu. Naštěstí Michala druhý dech opouští s prvním asfaltem, a tak do cíle dorážíme už normálním tempem.

Do kulturáku v Rači vbíháme společně v čase 13 hodin 12 minut. Před námi v rozmezí 10 minut další čtyři borci. Tož to jsme je pěkně hrnuli před sebou :).

Konečně v cíli! V porovnání s jinými jsme na tom ještě dobře :)

Jsem rád. Že mi to tak běželo. Že jsem zažil krásný slunečný den v Malých Karpatech. Že jsem poznal nové běžce. Že jsem to přežil v nových botkách bez puchýřů i otlaků. Ani křeče nebyly. Sice chvílemi byly náznaky, že když to rozbalím pořádně, něco tam bude, ale ustál jsem to bez ztráty kytičky.

Jo, jestli bude nějaké příště, tak si beru silniční boty. Tentokrát byly trailovky chvílemi spíš na obtíž.

V cíli jsem chvíli pobyl, ale ne moc dlouho, bo jak jsem se převlékl do suchého, tak se tam do mě v tom teple dávalo spaní. Tak jsem naznal, že doma ve vlastní posteli to bude přeci jen lepší a spolu s jedním padesátkařem, který se neprozřetelně zmínil, že by potřeboval do Brna, jsme vyrazili zpátky do Čech.

Důkaz místo slibů

První část kontrolního listu

Druhá část kontrolního listu

http://alex.fortif.net

Článok bol zverejnený so súhlasom autora.