Letecká stovka (2017)

Radek Hrabčák

A máme tu další sezónu! Letos jsem ji nezačal na Brtníkách jako loni. Tam bylo totiž letos moře sněhu a v tom se blbě běhá. O tom já něco vím, letos bylo totiž moře sněhu i v Brně. A blbě se v tom běhalo. Takže tak nějak. Smutek nad tím, že mi nevyhovuje termín Kysucké stovky se vyřešil tím, že tuhle stovku letos zrušili. Takže zahajujeme Leteckou stovkou. Sice se nedá moc porovnávat s loňskem, protože letos se koná jiná trasa (obrácená), ale jako indikátor aktuální kondice to poslouží i tak.

No a jsme u tréninku. Ten začal v lednu celkem slibně. Mrazy nemrazy jsem furt běhal (i když ani zdaleka ne tolik, jako někteří kardiaci z Liberce) a kondice šla nahoru. Jenže pak přišel začátek února a s ním bunkrácká akce v Polsku, ze které jsem si přivezl bolení v krku. Běhat jsem nepřestával, ale omezil jsme kilometráž a bral to dost na pohodu. Asi po čtrnácti dnech jsem se přeci jen stavil k doktorce na výtěr. A protože jsem rebel, tak jsem tam dojel na kole a když už jsem tam byl, tak jsem si hned řekl i o „medical certificate“ na slovenské závody. Doktorka i sestřička se zasmály, ale papír jsem dostal. No a v krku byl streptokok. Ale už to ustupovalo a doktorka říkala, že když mám teď ty závody (jakože Leteckou), tak už to s antibiotikama nebudeme hrotit, že se mám kdyžtak zastavit, kdyby se to vrátilo. Tak asi tolik k tréninku. Ale snad bych byl i překvapený, kdyby někdy bylo všechno ideální. Hlavní je, že v sobotu ráno na startu jsem se cítil dobře. Tož hybaj hore a takto nějak to bylo:

sobota 18.3.2017

Startujeme v šest ráno. To je další změna oproti loňsku. No aspoň nebudu v cíli tak ospalý a zvládnu to odřídit zpátky do Považské Bystrice, kde na mě čeká (asi) večeře a postel. Počasí je „luxusní“ a zatím z těch několika stovek, co už mám za tři roky za sebou, bezkonkurenčně nejhorší. Déšť, ochlazení a nad 800 metrů slibují i sněžení. K tomu silný vítr (naštěstí z jihozápadu, tak to aspoň nepovane rovnou proti, až poběžíme po tej hrázi kolem Váhu do cíle). Ale kupodivu mě tyhle přírodní nástrahy spíš pozitivně nabíjí, aspoň zase naberu nějaké ty zkušenosti.

Obrácená trasa je asi největší změna oproti loňsku. Má to výhody i nevýhody. Největší kopce dáme na začátek, kdy je ještě relativně dost sil, ale těch závěrečných 20 km furt rovně po hrázi bude asi trochu na palici. Ale zase jsem dost zvědavý, co to se mnou udělá  a jak se s rovinkou na konec popasuju.

Letos poprvé vyrážím s hůlkama. Slibuju si od toho, že mi to půjde líp do kopce a druhý den budu moct normálně chodit po schodech. Jinak dost váhám, co si obléct, jestli vydržím ve větrovce nebo mám dát membránovku (byť běžeckou a superprodyšnou). Nakonec to risknu a beru membránovku. Sice mi v ní na začátku bylo dost teplo, ale na hřebeni Inovce už jsem za ni byl rád. Pár lidí má kraťasy, ale na Inovci má být jen těsně nad nulou a sníh, takže osobně jsem o podobné taškařici vůbec neuvažoval. A pak klasika – zdravím se s několika lidmi, co znám a už se startuje.

Dav běžců vybíhá směr hrad a peláší jak o závod. Já se nenechám zviklat a jdu dost na pohodu, radši pošetřím síly.  Sice si říkám, jestli se neflákám až moc, když mě před Soblahovem dohání Peter Baran v pětiprsťácích, ale on prý uhání, dokud to jde. Tak to jo. Za Soblahovem začíná regulérně pršet a za chatou pod Ostrým vrchom sněžit. A v lese rostou všude sněženky, to je krása! To se i zastavím a foťím. Času dost, však to rozbalím z kopce.

Sněženky v lese na Čiernachove.

Peter Baran v pětiprsťácích. Prý durch.

Ale z kterého? Do Mníchovej Lehoty to moc nejde, je to jak bobová dráha. Nakonec to beru lesem podél cesty, lyžování jsem letos netrénoval vůbec. Kousek přede mnou se to Eliška Kaniová taky teprv učí a hází do bahna pěkného lomeňáka. Ale jinak musím přiznat, že dolů to tu jde mnohem líp než nahoru. Takže zatím otočenou trasu chválím. Z kopce na Inovec si nic moc nepamatuju. A nebo vlastně jo, takový ten pocit, že bych rád přidal a ono to nejde. A v žaludku cihlu, takže na první živé kontrole na chatě pod Inovcem jen doplňuju vodu a hybaj dál.

Na Inovci je sníh. Mokrý sníh. Boty mám durch a to vlhko si budu pěkně užívat až do konce. Cestou nás fotí Adam Lisý. Pomalu se konsoliduje sestava těch samých lidí. Počítám ještě tak dvacet kilometrů a pořadí se už moc měnit nebude. Hřeben dolů z Inovce je směrem na jih o dost snesitelnější, ale i tak někde kolem Ostrého vrchu dávám pár minut pauzu, abych z batůžku vytáhl rukavice a rohlík se salámem (to mě dohnala ta proběhnutá občerstvovačka). Normálně do sebe hrnu GU gely, ale ve chvílích, kdy už mi v žaludku křučí prázdnotou, ty gely moc nepomůžou. Tak jsem vzadu na zádech začal nosit jeden až dva rohlíky se salámem na spravení. A právě teď přišla chvíle pro jeden z nich. Větřisko duje a mi mrznou ručičky. Z nebe místo sněhu začíná pomalu padat déšť a až půjdeme dnes podruhé přes Panskou Javorinu, po sněhu nebude už ani památka. A kluci mi utekli. Ale zase mě dohnali jiní, o nic nejde.

Stoupání do sedla pod Panskou Javorinou.

Dolů z Panskej Javoriny jsem to rozbalil a mizím vpředu. Teda kecám, běžím si jak obvykle, zato ti za mnou asi zatáhli ruční brzdu. To já zatahuju brzdu zásadně až když mi dochází palivo. Jako třeba kousek před Bezovcem, když mě předbíhá trojka Emilko-Romanko-Martinko. Naštěstí Športová chata s další občerstvovačkou už je na dohled!

Někde kolem Bezovce.

A teda občerstvovačka je parádní! Takový ostrůvek jistoty, že hladem ani zimou nepojdu. Prakticky vzápětí po příchodu přede mnou přistává vynikající polévka. A stůl plný dalších dobrot, třeba ty polomáčené čokoládové piškoty.. fuha.  Ještě že se dovnitř chaty valí další a další závodníci a je tam pro tolik lidí málo místa, jinak bych se odtud nehnul. Zpátky před chatou je to teda o dost větší bída než vevnitř, navíc se do mě dává solidní zima.  Snažím se cupitat, ale nejde mi to. Až k Horárni pod Kostolným vrchom jedu na autopilota. Sice hezká krajina i výhledy, ale běžecky jsem na tom jak po maratonu.  Což vlastně sedí, za Bezovcem je to nějakých 41km. A nastoupáno už dva kilometry, tak to je slušné, tím se mnohé vysvětluje.

Za Bezovcem. Krajina hezká, ale běžet se mi moc nechce.

A když se mi nechce běžet, tak vymýšlím blbosti a fotím.

Od horárně je to s kopce a nacházím ztracené mládí. Dokonce předbíhám ostatní! Pár se jich drží na dohled, tak ty definitině trhám za Úhradom. Někdy mám před občerstvovačkou problém s hladem, ale většinou mě to k nim spíš táhne a tohle je ten druhý případ. Duchonka je už skoro na dohled (no tak dobře, pět šest kilometrů, ale to je hned, ni?) a já už se vidím u těch obtěžkaných stolů… Ani mi nevadí, že už zase prší. Po žluté za Podhradím tentokrát za světla, a tak vůbec nebloudím. Taky tu jdu už potřetí, tak ještě abych si to nepamatoval. Dolů po té louce od vesnice mám najednou záchvat radosti či co, tak to rozbíhám až na 3:30 (no dobře, ale jen na chvilku a pak zase na pohodu, jo?).

Na Duchonku na kontrolu dobíhám v dešti a sám. A prý jestli nechci kafe. Uf, ještě jedno kafe bych si dal, než pojedu dál…. Tak jo! Kafe beru. A chleba se sádlem a slaninkou se taky hodí po těch sladkých gelech. Čeká mě kopec na Panskou Javorinu, tak není kam spěchat.  Jsem tu sám a pěkně se o mě starají. Pět minut přede mnou je prý partija, ale tuším, že to bude Emilko a spol. a ti by mě utahali, za těma se nepoženu. Pěkně si to dám sám se sebou a na pohodu. Na druhou stranu, jít do kopce s vědomím, že je poslední velký na trase, je docela osvěžující.

Na Panskej Javorině. Sibérie, co na fotce není vidět – mlha, zima, fukejř

Je to tak. Čekal jsem něco prudkého a dlouhého a ono se to dalo z velké části na Indiána poklusávat. To bude tím, že jsem to vždycky sbíhal dolů a navíc potmě. Tak jsem si to v mysli udělal delší a prudší.  Nahoře na loukách doháním Petera Mazána. Prý mu to jde pomalu, zlobí ho žaludek. Tak to já musím zaklepat, až se sám divím, co všechno do sebe dnes můžu narvat a žaludek stále cajk.  A stejně mi Peťo dolů z Javoriny utekl a doháním ho až na Kálnici. A to stačilo se jen zastavit na čůrání. Na vrcholu Panskej Javoriny je u rozhledny pěkná sibérie. Normálně bych k té rozhledně vůbec nešel, ale letos organizátoři slibují tajné kontroly, tak jdu pro jistotu zkontrolovat rozcestníky. A taky že tu jedna kontrola byla, i když ne u rozhledny, ale u pěšiny, po které bych tak jako tak šel. No ale jistota je jistota. Ze stejného důvodu jsem to nevzal nad Kálnicí po sjezdovce šikmo, ale pěkně kolem rozcestníku nad vlekem. Což nakonec bylo spíš dobře, protože kolem vleku byla sjezdovka v nejlepším stavu a ani to moc neklouzalo.

Bukové lesy cestou dolů z Panskej Javoriny. Až budu níž, mlha zmizí.

Bukové lesy cestou dolů z Panskej Javoriny. Po takových cestách se to běhá docela dobře.

A před Kálnicí dokonce asi pět minut svítilo slunce! Juch. Tak dlouho jsem přemýšlel, jestli si to nemám vyfotit, až zase zašlo a už se neobjevilo.

Na Kálnici vcházím do chaty nějakej rozsypanej. Nikam nespěchám. Pěkně polívku, opět neodmítám kafe a pak vynikající namazanou vánočku s marmeládou. To mě dává dohromady. Taky vyhazuju obaly od gelů, vytahuju čelovku na zbytek cesty a tak. Do koše nějaký závodník přede mnou vyhodil barefooty, tak to mě pobavilo. Dobíhá i Braňo Filo a než odejdu, tak mi říká, že vypadám o dost líp než před deseti minutama. Jó, já jedu na cukry. Kafe a bábovku a jde to samo :)

A přichází ke slovu i strategie pro cílovou rovinku (ten kopeček před Beckovem už nepočítám). Vytahuju sluchátka a pouštím si do uší mix oblíbených hitovek. Hlavně díky nim jsem dal těch necelých 26km do cíle za tři hodiny.  Ty kilometry byly jinak zrada. Na Kálnici nám říkali, že do cíle je to něco přes 24km a já si říkal, že to je tak o kilometr nadhodnocené. Hmm. A ono prd a naopak. Tak jako tak se snažím klusat. Před Beckovem už musím zapnout čelovku. Běžet se sluchátkama mi přijde lehčí, vždycky se kousnu a snažím se běžet až do konce písně než na chvílku přejdu do chůze. Bez sluchátek bych chodil víc. Ale jinak to moc neodsejpá a je to dost monotónní. A čím blíž k Trenčínu, tím víc prší. Asi šest kilometrů před cílem doháním a předbíhám jednoho běžce. Ptá se, kolik je to do cíle. Tak říkám, že tak tři, max. čtyři. A věřím tomu! Až pak, když jsem viděl v dálce trenčínský hrad, jsem si spočítal, že těch kilometrů prostě musí být víc. Asi kilák před cílem dobíhám dalšího běžce, ale už nemám motivaci ho předhánět, beztak je přede mnou už tolik lidí, že o nic nejde.

Pořadatelé si mě fotí v cíli. Já šťastný, že už nemusím nikam běžet :). Fotila Eva Kovalčíková.

Takže dobíhám chvíli po něm v čase 14:40. Pořadatelé si mě fotí a zdraví mě Mirek Vítek. Zase je tu dřív jak já, je to pech. Teda, mně je to celkem šumák, ale on se vždycky tváří tak radostně, že mě zase předběhl, že snad budu mít i radost, až se to jednou zlomí :). Hodinky naměřily nějakých 107 km a 3600 metrů převýšení. A prý jsem běžel dvě a čtvrt hodiny po rovině, tak to by mě zajímalo, kde to asi tak mohlo být ;). Pořadí zatím nevím, ale moc to neřeším, někde po dvacítce.

A je to doma.

Hůlky se osvědčily, druhý den chodím po schodech normálně, taky do kopců v tom bahýnku to s nimi šlo o fous líp. Asi je začnu nosit častěji. A jinak dobrý, ona je to nakonec docela hezká stovka :) Jen se stále nemůžu rozhodnout, jestli lehká nebo těžší. Jedni říkají, že je rychlá, druzí, že je z těch těžších, tak nevím. Každopádně pořadatelům díky, kvalita jde nahoru!

Důkaz místo slibů.

Startovní číslo.

Kontrolní list.

http://alex.fortif.net/

Článok bol zverejnený so súhlasom autora.