Drsná Kysucká stovka je znovu tady!
Petra Mücková
Uplynuly dlouhé 3 měsíce od mého posledního ultratrailu. Celý prosinec jsem poctivě trénovala, ale poslední den roku 2015 jsem při tryskovém seběhu z Velkého Javorníku zakopla takovým způsobem, že mi na chirurgii museli zašívat koleno a odstavila jsem se na 6 týdnů od běhu. 6 nekonečných týdnů prakticky bez pohybu. Následně probíhalo pomalé rozcvičování: od eliptického trenažeru, pomalých procházek, přes kolo (ještě že nebyly venku zimní podmínky) a první běžecké tréninky.
V pátek 11. března stojím na startu Kysucké stovky plná očekávání, jestli jsem dostatečně posílila ochablé svalstvo a jestli mě nohy odnesou až do cíle. V 21hod vystartujeme. Držím se relativně v čele asi 70ti členné bandy běžců a dálkoplazů. Od začátku se dám na trati do řeči s Radkem, se kterým jsem finišovala poslední ultra, Pražskou stovku. Máme prakticky stejné tempo, takže spolu nakonec běžíme celou trasu.
Tradičně se nás na startu nesetkalo moc holek, ale je tady Evča, takže mám o „závodní“ atmosféru postaráno. Těším se, že se navzájem vyhecujeme a dáme ze sebe maximum. Od startu se držíme plus-mínus spolu. Jen kousek před první občerstvovačkou Evči trochu pouteču. Doběhneme na občerstvovačku a tam se dovídám, že nějaká dievčina volala, že si vymkla kotník a potřebuje odvoz. Bohužel to byla právě Evča :(
Naládujeme se skvělým vývarem a dalšími dobrotami a pokračujeme na Ľadonhoru. Loni jsem se tady ztratila při výstupu, letos pro změnu sejdeme ze stezky při sestupu. Mlha je toho roku opravdu kvalitní. Za normálních okolností miluju seběhy – ten adrenalin, když očima skenuju několik metrů dopředu terén a bleskově posílám informace do pohybového aparátu, abych kladla nohy na co nejstabilnější místa… Dnes to ale tak dobře nejde, protože přes mlhu vidíme místy asi jen metr před sebe a sestupy jsou velmi opatrné. Kdybych neznala trasu, tak bych v tak husté mlhovině ne jednou bloudila. Taky cítím, že mám od pádu na Javorníku ze seběhů trochu větší respekt, takže o to opatrněji se hrnu z kopců.
Dále se na trase neděje nic neobvyklého. Mastíme si to Kysuckýma kopečkama a těšíme se na ranní slunce. Slunce teda přes oblačnost až tolik nevysvitlo, ale rozednilo se, to ano :) Na rozhlednu Bobovec už stoupáme za světla. Jak se vracíme dolů, potkávám v protisměru druhou ženu, což mě opět namotivuje k tryskovému posunu na Raču. Máme to štěstí, že se s námi vydává nahoru i Jano P., který zařadí rychlost a doslova nás nahoru vytáhne. Na Rači vládnou zimní podmínky, seběh po hřebeni k horské službě po upraveném sněhu je za odměnu. Pod sjezdovkou U Medvěda dáme polévku, dole v dědině ještě jedno dvojité presso a vzhůru dále na trasu.
Letošní trať je opravdu výživná, co se povrchu týče. Bahno, bahno a bahno. Je ho spousta všude a v různých konzistencích. Oproti minulým dvěma ročníkům, kdy byly prakticky jarní podmínky, letos je Kysucká zase správně drsná. Já jsem měla to štěstí, že mě na trati nezastihl silný déšť. Pouze nějaké to mrholení se objevilo. Chladný vítr a silné mlhy jsme ale zažili na trati všichni.
Když jsme se s Radkem blížili ke kontrole v Čadci, začali jsme přepočítávat reálný čas dokončení. Bylo jasné, že pokud se nestane nic neočekávaného, tak bychom mohli mít celkem slušný výsledek. Poslední občerstvení bylo již tradičně v Nesluši, tentokrát pod vedením Rada. Nejlepší občerstvovačka nejen pro skvělou nabídku různých dobrot, ale také pro ten skvělý pocit, že cíl je za nejbližším kopcem. Jak tak počítáme, do cíle bychom měli dorazit plus-mínus se západem slunce. Pro jistotu tedy nahazuji na hlavu čelovku a jde se na věc.
Poslední kopec Tábor je letos ještě blíže než si jej pamatuju z let minulých. Na jeho vrcholu si zaškrtneme kontrolní bod a mastíme do města. Během pár minut jsme dole a ke sportovní hale dobíháme ještě za světla v (pro mě) neuvěřitelném čase 20:43h. I přes nevlídné podmínky jsem si tak odběhla osobní nejrychlejší čas na Kysucké stovce. Velkou zásluhu na tom má také Radek, se kterým jsme se na celé trati hecovali a super jsme podebatili – díky Radku! Jsem ráda, že se mi podařilo po úrazové přestávce tak rychle vrátit zpět do kondice. Poctivý trénink byl znát.
Velké DÍKY patří Romanovi a jeho organizačnímu týmu. Ochotní dobrovolníci na občerstvovačkách, skvělá polévka pod Ľadonhorou a neodolatelné a chutné domácí koláče skvěle doplnily náročnou trať a povzbudili nás do dalších kilometrů. Výborný guláš a dojídačka koláčů v cíli byly jako třešnička na dortu. Totálně jsem porušila veškerá svá pravidla v jídelníčku – ale tento víkend jsem si to zasloužila :)
Článok bol zverejnený so súhlasom autora.
.jpg){kind=logo}
